Blainova Válka Barev

Založil Blaine, 30 Listopad, 2008, 17:40:55

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Blaine

Takze jsem se konecne dokopal k tomu, abych prenesl prvni povidku, kterou mam na papire a kterou jsem chtel pouzit jako doplnujici text sem na forum ke scenari do Bubláka. Jmenuje se to Červená, je to o jednom novinari v jednom ne tak primo nasem svete. Doufam, ze se bude libit:)

--------------------------------------------------------------------

Červená

Včerejší večírek byl pro mě trochu moc, už jsem si ve svých pětačtřiceti letech odvykl proflámovat celou noc. Ale povinnost je povinnost, pátrání mě tam zavedlo, tak jsem tam musel vydržet a teď ráno za to platí. Bolest hlavy, těžký žaludek, připadal jsem si jako bych se vracel do svých studentských let, kdy jsem se takhle probouzel každý druhý den.
,,Do hajzlu, že jsem se na to nevysral," vstal jsem z postele, chodidla se mi zabořila do huňatého koberce, dlaní jsem si mnul levé oko během potácení se do malé koupelničky. Byt byl v činžáku ještě z počátku dvacatého století, původně byl součástí většího bytu, ale několik chytře umístěných příček a z jednoho obrovského vznikly tři menší byty. V koupelně jedno umyvadlo, hajzlík a sprcha trčící zpod stropu. A zrcadlo, rozbité zrcadlo, ze kterého na mě zíral chlápek, který měl to nejlepší dávno za sebou, zarudlé oči, noční strniště jenom dokazovaly, že vypadá stejně špatně jako se cítí. Otočil jsem kohoutkem, ten zachrchlal, vyplivl trochu vody, kterou jsem chytil do dlaní a chrstl si ji do obličeje. První krok k úspěšnému dni hotov. Další úkoly: kafe a cigáro.
Kafe jsem našel na dně plechovky a znovu si, jako už poněkolikáté, řekl, že musím koupit nový. A cigarety nějaké mám v tom včerejším saku. Vyndal jednu nepomačkanou, asi jsem se někde vyválel, fuj hnus, a luskl jsem. Malý plamínek, který mi vyskočil na špičce palce posloužil jako provizorní zapalovač, kdo by s obyčejným taky hledal, že? Hbitý pohyb prstů, rychlé ukotvení tří krátkých červených vláken a voda na kávu se už ohřívá. Magie má své výhody. Cigáro, kafe a svět je hned krásnější místo.
Posadil se na postel a vytáhl si ze zadní kapsy kalhot zápisník. Včera jsem zjistil zajímavé věci o Walteru von Cronbergovi. Zdá se, že má kontakty s místní magickým i nemagickým zločineckým podsvětím. Pan hrabě se toho evidentně nebál, možná si myslel, že je nedotknutelný. Jeho bohatství mu pravděpodobně koupilo normální policii a podle toho co jsem tady v Praze zažil, tak zdejší magická residentní skupina by nenašla ani špičku svého nosu. Nechápal jsem to, Modrá je většinou dost schopná skupina. Proto mě už na letišti po příletu překvapil její amatérismus. Jakákoliv detekční kouzla byla umístěna tak hloupě, že s trochou umu by se jim vyhnul i dvanáctiletý školák, natož profesionální čaroděj. Po třech měsících života v malém bytečku jsem měl zmapovanou magickou kontrolní síť, do očí bijící neschopnost dohlížejících stráží v uniformách Modré se nedala přirovnat k ničemu, co jsem během svých cest po světě viděl. Dokonce jsem za zády jednoho z nich jen tak na zkoušku nasadil do odpdkového koše malou časovanou ohnivou kouli. Ničeho si nevšiml dokud ho nezasypaly odpadky jako nějaký hnusný déšť. Vlastně mě to ani nepobavilo, bylo to spíš k pláči.
Za těchto hmurných myšlenek jsem na sebe hodil čisté oblečení, špinavé věci jsem dal do tašky, musím je odnést do čistírny, vypil hnusné kafe a s cigaretou v koutku jsem vyrazil na dnešní pochůzku. Povinný krátký rozhovor s krásnou mladou slečnou v čistírně a rychle pro snídani. O ulici dál od mého bytečku je malá pekárna, která dělá nejlepší koblihy z celý Prahy. A kafe nemají taky špatný. S kouřícím kelímkem v pravé ruce, v levé cukrovanou dobrotu se konečně den projasnil. Nad Prahou byla krásná modrá obloha, na které sem tam skotačil malý mráček. Výborný den na nějaké to novinářské šmírování a dotírání.
,,Pan Darcy?" otočil jsem se na malého podsaditého chlápka v šedivém obleku.
,,Ano?" povytáhl jsem obočí. Sakra mám plný ruce, nemůžu nic dělat, nemám se jak bránit. Ten chlap vypadal, že v jeho malém těle je neskutečné množství síly. Takový jako je on jsem znal. Malí, hnusní hajzlíci, kteří si koplexy ze své výšky lečí posilováním a potom bitkama s borcema o dvě hlavy vyššíma.
,,Pan von Cronberg vám posílá vzkaz, že by s vámi rád mluvil. Kdy by se vám to hodilo?" sáhl pod sako. Napjal jsem tělo, připraven všechno upustit a zdrhat nebo se pokusit bránit. Vyndal diář. Viditelně jsem si oddechl.
,,Tak kdy máte čas?" zeptal se a vypadal, že si ničeho nevšiml. Uvědomil jsem si, že mluví kultivovanou angličtinou, mnohem lepší než já.
,,Zítra od jedné," vystřelil jsem od boku.
,,Výborně, pan von Cronberg vás přijme u sebe doma zítra v 13:00," uklonil se a odkráčel. Co to jako mělo být? Jak je možný, že pravděpodobně nejbohatší muž v celém městě bude mít čas na obyčejnýho novinářskýho čmuchala. A u něj doma. Pokud se se mnou někdy rozhodl mluvit někdo podobný, tak to většinou bylo buď zprostředkovaně přes nějakou takovou gorilu, jako byl ten týpek, co právě odešel, nebo na zadním sedadle luxusní limuzíny. Nepochopitelně tohle filmové klišé bylo jedno z mála, které fungovaly i ve skutečnosti. Zakroutil jsem hlavou a pomalu pokračoval v cestě směrem k nábřeží Vltavy, abych si vyčistil hlavu.
Koblihy už mě hřály v žaludku, když jsem se opřel o zábradlí. Hlavou se mi honily úvahy o tom, co mi bude chtít von Cronberg říct. Ze zachmuření, které nedokázalo zahnat ani krásné počasí ani káva z pekárny, mě vytrhla až podivná kolona, která přejela po Mánesově mostě a odbočila přes chodník k Rudolfinu. Rychle jsem se rozhlédl, jestli si mě nikdo nevšímá a jestli není v mém okolí nějaké sledovací kouzlo. Ničeho jsem si nevšiml, takže buďto jsem byl v pohodě nebo byli moc dobří. Doufal jsem, že správně je první možnost. Prostředníkem a ukazovákem jsem zachytil dvě krátká vlákna, která mám k tomuto účelu ukotvená na hodinkách a přetáhl jsem si je přes oči. Ucítil jsem známé pálení, které provází zaosřovací kouzlo. Z kapsy jsem vyndal sluneční brýle, abych zakryl červeně svítící zorničky, průvodní efekt tohoto kouzla mága patřícího k Červené.
,,Sakra," vydechl jsem. Tak tohle jsem nečekal. Vždyť to je Thomas Berard, nikdo jiný nemůže ukotvit tolik červených vláken naráz točila a bouřila kolem něj, jako nějaký maelstorm ohně. Taková obrovská síla v rukách jednoho člověka. Konečně jsem pochopil, poč mu říkají Ničitel. Co tady dělá, ve městě, které patří Modré, městě, kde je červená magie potlačena? Odpověď jsem dostal záhy. Vedle auta Velmistra Červené zastavila další limuzína a vystoupila z něj vysoká blonďatá žena. Kolem ní nic nebouřilo, spíš naopak. Nevyzařovala žádnou magickou energii, spíš se zdálo, že v prostoru je vakuum ve tvaru ženy. Nebyl to nikdo jiný než Velmistryně a absolutní paní Zelené, Rose de Texada. To co vidím je pravděpodobně nějaká iluze, tak dokonalá, že dokázala zakrýt i všechna vlákna, která na ni byla použitá. Iluze a sugesce, která není na nikoho zaměřená a postihuje každého, kdo na ní jenom pohlédne. Tak tohle je pecka! Tajné jednání mezi Červenou a Zelenou, o kterém nikdo nemá vědět. Dokonce ani Modrá, protože nebyli hlídani modrými strážci, ale červenými a zelenými. Evidentně modrým nevěřili, po tom, co jsem zde viděl, jsem je docela chápal.
Vyrazil jsem po mostě na druhou stranu, třeba se mi podaří zíkat nnějaký exkluzivní rozhovor. To by mě mohlo katapultovat zpátky do výsluní, po těch pěti letech, kdy jsem projížděl každou prdel při hledání pořádné reportáže. Byl jsem skoro tam, když mě náhle udeřilo kladivo slabosti. Připadalo mi, že někdo vysál ze vzduchu všechno teplo, zalapal jsem po dechu a musel jsem vynaložit skoro celou svoji vůli, abych se udržel na nochách. Zatřásl jsem hlavou, abych vyhnal hvězdičky, které mi létaly před očima a mohl se pořádně rozhlédnout kolem. Neviděl jsem žádného čaroděje, který by na mě snad útočil. A proč taky, nejsem vůbec zajímavý, obyčejný novinář. Pokud by náhodou von Cronberg nechtěl vyřešit jednoho čmuchala, ale proč by mě pak... A pak jsem pochopil co se stalo. Asi třicet metrů ode mě šla stejným směrem jako já skupina teenagerů, pět kluků a uprostřed mezi nimi jedna holka. Panebože, potlačil jsem výkřik. Maskovali se, proto jsem je neviděl hned napoprvé, ale schopnost prohlédnout magické clony a maskovací kouzla byla důvod, proč jsem se stal novinářem. Ona a samozřejmě neukojitelná zvědavost. Všech pět mladíků obklopovalo dívku jako magický kruh a neustále vysílalo do okolí maskovací sítě. Ale to co se dělo uprostřed se nedalo dokonale zamaskovat. Ta holka kolem sebe hromadila neskutečné množství magie.  Stahovala každé vlákno v okolí k sobě. Prostor kolem ní musel být plný magie, syrové divoké magie, protože od určité koncentrace se vlákna začínají tavit a stákat k sobě jako rtuť na dno kotle.
Ta slabost, která mě zasáhla byla pravděpodobně kratičký zášleh, který nestihla včas stáhnout a unikl jí. Soustředil jsem se, abych prohlédl maskování a mohl odhalit Barvu mladé čarodějky. Do očí se mi zabodly ostré jehly bolesti a já si rychle nadechl, abych zahnal třas, který mě přepadl. Fialová, Fialová smrt! Tady v Praze, na místě tajného setkání Velmistra Červené a Velmistryně Zelené?! Jsme v hajzlu! Celej svět je v hajzlu, propadneme se do další války, nejmíň tak kruté jako byla Válka v Zálivu. Moc dobře jsem si pamatoval poslední bitvu, která srovnala se zemí Bagdád. Byl jsem u toho, mladý novinářský ucho plný ideálů. Viděl jsem démony povolané Žlutou. Viděl jsem modré berserkry, zdánlivě nesmrtelné šílence, kteří se prosekávali skrz jednotku republikánských gard, aby je vzápětí pohltila nějaká gigantická koule červeného plameného mága. Poslední momenty války jsem byl pouhých několik kilometrů od města. Objevilo se podivné světlo, úsvit nestvůrného slunce. A pak byl konec. Město zmizelo, jakoby ani nikdy neexistovalo. Na jeho místě byla jen skála a písek proměněný žárem na sklo. Nikdy se přesně nepřišlo na to, co to bylo, spekulovalo se o zásahu Boha, Ďábla, Černé nebo dokonce pomstě samotné magie. Jedna z možností bylo přetížení všech mágů ve městě za pomoci syrové magie. Někdo by musel nashromáždit obrovské množství vláken a proměnit je na něco jiného a pak to poslat po základních liniích magie ke každému mágovi v oblasti. Takovou koncentraci jejich těla prostě nevydržela a všechna magie v oblasti vybuchla. Podle toho co jsem viděl, se něco podobného mělo stát dnes tady. Do hajzlu, musím s tím něco udělat, jinak to odnese celý svět. A já s ním, aspoň se nebudu muset dívat na to, jak se znovu potápíme do středověku, do Válek Barev. Ale jak? Kolem nich neproběhnu, protože bych padl, kdybych se k nim přiblížil, něco podobného může vydržet jen Fialový. Teleportovat se neumím a odtuď se ani moc teleportovat nedá. Vyndal jsem z kapsy mobil a vytočil číslo na šéfa do Londýna.
,,Čau Jasone, máš pro mě reportáž o magický mafii z Východní Evropy?" pozdravil mě Walker.
,,Ne, mám něco drsnějšího a důležitějšího. A budu potřebovat se odsud dostat. Rychle, nejlíp helikoptérou." Začal jsem hledat po kapsách malou kameru.
,,Cože?" nechápal.
,,Pusť mě naživo do přenosu, začnu vyílat přes mobil, budu potřebovat plný spektrum obrazu, jak magické tak nemagické!"
,,Panebože, co se to tam děje?!"
,,Nemám čas, ti to vysvětlovat, věř mi, tohle bude zpráva roku! Zapínám kameru a posílám to po síti na náš server," malou handsfree kameru jsem si podržel před obličejem a počkal jsem až uslyším hlas moderátora.
,,Omlouváme se, že rušíme záznam včerejšího závodu, ale náš speciální reportér Jason Darcy má pro vás důležitou reportáž, Jasone?"
,,Dobrý den, jak řekl Peter, mám pro vás, diváci, něco, co změní  náš život. Tímto bych chtěl požádat zástupce Červené a Zelené, aby evaukuovali své Velmistry. Ano, ty dva, kteří jsou na tajném setkání v Praze," odmlčel jsem se a pomalu, s odstupem jsem následoval fialovou mágyni a její doprovod.
,,Zaměřte se prosím na těch šest mladých lidí přede mnou, požádám studio, aby zapnulo magický spektrální obraz. To co uvidíte na svých obrazovkách je Fialová smrt, která hromadí obrovskou koncentraci syrové magie. A blíží se k budově, kde se koná ta tajná schůzka mezi Velmistry Červené a Zelené. Kdyby uvolnila jenom to co máme možnost vidět, tak by zabila každou živou bytost v okruhu padesáti metrů. Ale dá se předpokládat, že bude chtít použít více magie, než má momentálně k dispozici."
Smrt se zastavila. Ta drobná dívka v černých šatech pozvedla ruce and hlavu a začala nahlas recitovat. Kdybych věřil v Boha, asi bych se ted začal modlit. Prosil bych o odpuštění za cokoliv špatného co jsem ve svém životě... Počkat, já přece můžu přežít, pokud teda nevyběhne nějaký šílený bodyguard jednoho z Velmistrů a nepokusí se tu holku zabít. To by ji jen pomohlo, přidalo nové zdroje...
,,Dámy a pánové, omluvám se, další události vám již nebudu komentovat. Potřebuji zkusit přežít."
Z mobilu se ozval šéf: ,,Co chceš dělat, zastavit ji nemůžeš, taková koncetrovaná síla by tě rozpustila pokud by ses pokusil přiblížit na vzdálenost, kdy bys jí mohl něco udělat. A utéct není kam-nikdo není tak rychlý, magie je pravděpodobně taky dost zablokovaná."
,,Nejsem magor, vím jak na to. Co ta helikoptéra?"
,,Zkusím udělat co budu moct..." už jsem ho neposlouchal. Kameru jsem položil na odpadkový koš, který stál vedle mě, aby diváci mohli sledovat to co se dělo kolem Fialové smrti. Její ochránci se pustili do čištění nejbližšího okolí, doufám, že až ke mně se nedostanou. Turistů je tady dost. Když dostanu ven dost záběrů a přežiju, tak mám zaděláno na Pulitzera. Nadechl jsem se, vyčistil mysl. Vzpomněl jsem si na ta krásná odpoledne v jezuitské škole, kam jsem jako malý sirotek chodil.
,,Gabamiah, Adonay, Agla, O, Mocný Bože, žádám tě o pomoc!" úvodní slova invokace. Mysl v náležitém stavu. Červená magie není magií obrannou, nemůžete se bránit pomocí útočných kouzel, pokud tedy nepoužíváte starou poučku, že nejlepší obranou je útok. Hlavně použít magii v jakékoliv podobě proti členovi Fialové je nesmysl. Fialoví sbírají všechny vlákna, ničí jejich skrukturu a proměnují je na fialová a ta potom v syrovém, neupraveném stavu používají jako zbraň. Jediný způsob jak zabít fialového pomocí magie je přetížit jeho systém a on se sám zničí. Ale na to jsem já příliš slabý mág. A hlavně ti, kteří byli tady nejsou žádná třetí liga. Budou na úplně jiné úrovni než já. Proto jsem se uchýlil k něčemu co jsem se naučil od otce Jeremiáše. Z peněženky jsem vyndal krátkou jehličku z elektra. Slitina zlata a stříbra se používala při většině podobných kouzel. Uchopil jsem ji mezi ukazovák a palec pravé ruky. Počtvrté jsem pronesl první část povolání archanděla Uriela.
"Uriel, Seraph, Josata, Ablati, Agla, Caila, modlím se a přivolám tě Čtyřmi slovy, která Bůh řekl svými Ústy služebníkům svým..." bodl jsem se jehlou do palce levé ruky. V malé rance se okamžitě objevila kapička krve. Pokračoval jsem v recitování formule, i když jsem si klekal na zem. Teď přijde nejobtížnější část kouzelného rituálu. Zavřel jsem oči a soustředil se. Byl jsem připraven, oči jsem otevřel a přiložil poraněný palec k dlažbě. Ucítil jsem zašimrání, jak kapka krve skápla z kůže. A s ní se odrthlo i kotvící vlákno, které jsem na placi měl. Udělalo se mi nevolno. Rány začala po troškách unikat moje životní síla. Věděl jsem, že při tomto rituálu můžu přijít i o život, nejen o pár kapek krve a magická vlákna. Zakroutil jsem hlavou, teď už to stejně bylo jedno, jakým způsobem umřu, buď rychle za pár minut, až Fialová smrt zničí minimálně půl Prahy nebo hned teď, protože podělám rituál. Co jsem začal, to musím dokončit. Stejný proces jako s palcem jsem opakoval s ostatními prsty na levé ruce. Nechal jsem skápnout všechna své kotvící vlákna na levačce, udělal jsem si kolem magický kruh s pěti silovými body, s jediným rozdílem. Místo obyčejných vláken jsem použil vlákna kotevní, která kruh přiživují mojí krví a životní sílou.
,,...drž svou ochranou ruku nade mnou, Uriel, Seraph, Josata, Ablati, Agla, Caila pomoz mi překonat nesnáz mou. Pomoz mi a já tě budu velebit, patrone můj!" dokončil jsem invokaci a rychle se postavil. Pak jsem mávl levou rukou nahoru nad hlavu. Radši jsem si ji podpíral pravačkou, protože jsem měl strach, že nebudu mít dost síly provést poslední část rituálu, bez které by všechno co jsem udělal bylo zbytečné. Vyšlo to! Mezi konečky prstů a silovými body v magickém kruhu byly nepřerušená vlákna. Po těch pomalu stékala krev a zpevňovala je. Teď musím jenom čekat, vydržet a pumpovat do kruhu všechno co můžu. Tento triuál byl původně myšlen jako posilovací a ne obranný. Jak jsem řekl, Červená nezná obranu. Ale zná způsoby sběru magie do takzvané Urielovi sítě. Měla sloužit k zachycení co největšího množství magických vláken, jejich přebarvení na červenou a upevnění v magickém kruhu, odtuď mohl mág, který kruh vytvořil čerpat. Dokonce zde byl i obtížněji zranitelný pomocí magie. A fyzický útok byl znemožněn, protože přes neporušený magický kruh se dá přejít jen velmi obtížně. A tenhle byl dokonce vytvořen za pomocí krve, nejsilnější magické substance. Jediné co mi zbývalo bylo posilovat síť, čekat co se stane, natáčet a doufat, že dokážu pochytat a neutralizovat všechnu syrovou magii, kterou ke mně pošle Fialová smrt. Je to možné, sice ne jisté, ale aspoň něco.
Uběhly dvě minuty, ochránci mé budoucí vražedkyně se už zbavili všech čumilů. Mě si zatím nevšímali, nebyl jsem tak blízko a hlavně jsem neprováděl nic, co be je mohlo ohrozit. Asi si nevšimli té kamery, doufám, že Velmistři se mé varování dozvěděli a teleportovali se pryč. To co se dělo kolem Fialové smrti už překonávalo všechno, co jsem kdy viděl. Vznášela se lehce nad dlažbou, její sukně kolem ní vlála, v rukách, které stále držela nad hlavou byla koule zářící nepříjemným lehkým fialovým svitem. K ní se sbíhala různobarevná vlákna a umírala, aby byla přetvořena na něco úplně jiného, něco skutečně smrtícího. Bylo to jako sledovat digitální odpočet na před výbuchem atomové bomby.
Už jsem se chtěl rozloučit se životem, viděl jsem, že rituál, odehrávající se mi před očima, se blíži ke konci. A pak se něco změnilo, ucítil jsem jak mi stoupají chloupky vzadu na krku. Někdo nebo něco se rozhodlo jinak. Zdálo se mi, jako bych slyšel něčí hlas: ,,Musím to udělat, musím, musím..." Nechápal jsem co se děje, nikdy jsem nedokázal naladit svůj sluch, abych slyšel cizí mysl. Málem jsem se otočil, abych se podíval, kdo to mluví, když se všechno zastavilo. Viděl jsem, jak do hlavy Fialové smrti něco zezadu uděřilo, jak jí něco vylétlo ven spolu s půlkou jejího obličeje. Srazilo ji to k zemi a já málem vykřikl radostí. Přežiju! Ale pak mi došlo, že to není úplně pravda. Podle některých teorií od určitého množství magie nestačí jenom zabít mága, ale je třeba i někam magii uzemnit. A to se v tomto případě nestalo. Tělo se ještě nedotklo země, když se všechna síla, kterou schromáždilo za života uvolnila. Ne naráz, to ani nejde, protože by pravděpodbně vznikla malá černá díra, která by pohltila celou Zemi. Ne, začala se uvolňovat ve vlnách. První se přehnala přes těch pět mladíků, kteří se dosud zmohli jenom na otočení se ke své mrtvé vůdkyni, a opřela se o moji síť. Ustál jsem ji. Druhá smetla těch pět, kteří asi pochopili, že jsou v hajzlu, ale jejich tělo ještě nezareagovalo. To že jsou fialoví bylo tentokrát proti nim. Absorbovali první vlnu a tím se dostali ke své hranici. Druhá vlna překročila jejich možnosti a oni se proměnili ve vybuchující směsici orgánů a tělesných tekutin. Mě srazila druhá vlna na kolena. Kolem Urielovi sítě to zajiskřilo a vlákna dosud zbarvená dočervena mojí krví a barvou mé magie zmatněla. Třetí vlna se mi pokusila vymačkat oči ven z hlavy. O můj kruh se roztříštila jak příboj, ale narozdíl od dvou předchozích po sobě zanechala louži roztavených vláken. Během čtvrté vlny se mi rozoštřil zrak a ukápla mi kapka krve z nosu. Dalsí rtuťový bazének zůstal před kruhem. Po páté vlně už mi krev z nosu kapala bez přestání. Uvědomil jsem si, že zemřu. Začal jsem rychle čárat nějaké magické symboly pomocí vlastní krve na dlažky kolem sebe. Šestá, sedmá a osmá vlna. Krev mi začala téct odevšad, malé praménky krve z očí, uší, pórů v obličeji. Každý magický symbol kolem mě zářil rudou září. Devátá, desátá vlna. I kdybych viděl, nemohl bych se podívat ven z kruhu. Syrová magie se hromadila na mých záchytných vláknech a nestíhala se měnit na červená. Byl jsem uvězněný ve svém vlastním magickém kruhu, rtuťová tekutina ho obalovala, přestala stékat dolů, začal se vršit kolem, výš a výš. První kapka která dokáže projít přes vršek sítě, tam kde je nejslabší, mě zabije. Jednáctá, dvanáctá. Už jsem přestal vnímat bolest, asi mi odumřely nervy. Díkybohu. po příští ztratím vědomí, už nebudu moct uzemňovat magii do symbolů. Třináct...

Moje veci - klik na V. von Dooma!
"Doubt is a disease of lesser intelect." - Victor von Doom
podpisy od kerama a Sira_Peta

Sir_Pete

Velice povedené a musím hned říci, že se těším na pokračovaní, ktere si reklamoval na IRC (i když v jinačích barvách).
Ke konci, jsem děj skoro až hltal... paradní stupňovaní :).

A otázka na závěr, kolik těch druhý magie (barev) v tom tvém světě vůbec je?


Blaine

Citace od: Sir_Pete v 30 Listopad, 2008, 21:49:52
Velice povedené a musím hned říci, že se těším na pokračovaní, ktere si reklamoval na IRC (i když v jinačích barvách).
Ke konci, jsem děj skoro až hltal... paradní stupňovaní :).

A otázka na závěr, kolik těch druhý magie (barev) v tom tvém světě vůbec je?



Diky! :--
Barev jsou Modrá, Červená, Zelená, Žlutá, Bílá, Fialová a Černá. Kazda z nich dava magovi trosku jine moznosti, hlavne kazda je jinak zamerena, v tomhle prvnim kousku se podrobneji objevila Červená - Jason Darcy je mág Červené, nijak moc silný, takový průměrný mág své barvy, takže nějaké to útočné kouzlo by asi metnout dokázal, možná by s tím zahnal i obyčejného lumpa, ale aby porazil mága jiné barvy? To ani náhodou, na to nemá výcvik ani schopnosti. Červená používá veskere sve moznosti, aby zabila sveho nepritele pomoci takove te klasicke "dracakovske" magie - blesky, ohne, led, kyselina, atd. proste hodte po nem nejaky sajrajt, on uz nejak chcipne, to je ideologie Červené.
Fialová na druhou stranu je magie, ktera se od ostatnich lisi tim, ze nepouziva "kouzla" v tom slova smyslu, jak jsou znama v tomto svete. Kouzlo je totiz takove male umelecke dilo, vezmete nejaka ta vlakna, ktera jsou vzdy kolem vas pritomna a zacnete z nich pomoci prstu neco zapletat, rychle jimi chybete, vlakna se do sebe motaji, vytvari krajku kouzla. To Fialová je magie brutalni sily. Vezmu vlakna co jsou kolem me, rozlozim je na prvocasti, vsaknu je a pak je metnu po souperi v syrove forme. Toho to pretizi system, spali, zrusi mu to jeho kouzleni, , rozhodi rovnovahu - podle sily a mnozstvi vrzene magie. Nejlepsi (a jak bylo tady videt i nejhorsi:)) pro Fialovou je, ze je proste nejde zabit pomoci magie tak snadno. Museli byste je doopravdy HOOODNE dlouho smazit ohnivejma koulema a jim nedovoli kouzlit, abyste je pretizili. Na tyhle bastardy plati stare dobre zpusoby - cepel nebo kulka. Nebo treba auto, ze...
O ostatnich barvach se dozvis neco pozdeji, prvni mam rozpracovanou Modrou, ktera bude o tom co se stalo u Rudolfina vypravet z pohledu nekoho trochu jineho.

Moje veci - klik na V. von Dooma!
"Doubt is a disease of lesser intelect." - Victor von Doom
podpisy od kerama a Sira_Peta

Blaine

Modrá


,,No to si ze mě fakt děláš prdel," zakroutil hlavou Rostislav.
,,Ne, nedělám, šéfe," odpověděl mu klidně Zbyněk, jeho nejvyšší důstojník.
,,Není možný, aby nám uteklo, že se Zelená a Červená mají setkat. A ještě ke všemu tady," mávnul směrem ven z okna, k obrysu Pražského Hradu.
,,Teď už s tím nic nenaděláme, prostě nám utekla nejlepší zakázka za poslední dobu," Zbyněk si poklepal na jílec meče, který měl v pochvě u pasu, ,,a musíš uznat, že chyba je na straně tvého oddělení. Ne mého, my jsme jen vojáci, ne rozvědčíci."
,,Samozřejmě, to vím! A teď vypadni! Musím zjistit, kterej kretén si odslouží rok v Íránu!" Rostislav se posadil do svého luxusního koženého křesla a dal Zbyňkovi jasně najevo, že už ho nevnímá. Ten si jen povzdechl, přes jeho tvář přeběhl lehký úšklebek, otočil se na patě a vykráčel z kanceláře nejvyššího velitele pražské pobočky Modré, šéfa Magické Bezpečnostní Informační Služby.
,,Debil jeden, myslí si jak je neomylnej, všechno má pevně v rukách, zatímco se mu to tady hroutí..." zamručel.
,,Tak co šéfe," usmála se na něj blonďatá rytířka Modré stuhy, Alenka Salzerová.
,,Neví, že už je vlastně mrtvej, Alenko. Nic netuší, jediný na co se zmůže budou posraný kalhoty."
Alenka se rozesmála: ,,Zbyňku, už se na to moc těším a docela mě mrzí, že u toho nebudu moct být. Jak to máš vlastně naplánované?"
,,To uvidíš během dneška, rytířko, neboj, dočkáš se i svojí dávky boje," šli pomalu chodbou směrem k důstojnickým ubikacím. Míjeli je další vojáci, agenti a úředníci, všichni je zdravili, protože je všichni znali a všichni se jich báli. Zbyněk a Alenka patřili k rytířům Modré stuhy, elitnímu vojenskému řádu patřícímu k Modré, jednomu z mála, který dodržoval způsoby starých rytířských řádů. Je pravda, že přijímal i ženy, ale výcvik a tradice z něj dělaly jeden z posledních skutečných řádů na světě. Modrá stuha se pyšnila tím, že její členové jsou oddaní až za hrob, protože podle pověsti, pro Zbyňka to pověst nebyla, on to viděl na vlastní oči, se na zavolání Velmistra Modré objeví mrtví rytíři řádu a splní každé jeho přání. Pokud nebude v rozporu s jejich kodexem. Před deseti lety v Paříži Zbyněk viděl, že se dokonce i Velmistrovi nevyplatí rozzlobit duchy mrtvých rytířů. Povolal je, aby mu pomohli zahladit jeden menší problém, chtěl od nich, aby pobili svědky. Mezi nimi byla malá dvojčata, tak tři roky stará. Rytíři se na ně podívali a pak se jako jeden muž otočili proti Velmistrovi a vrhli se na něj. Velmistr i jeho stráže dostáli své pověsti jednich z nejlepších na světe, snažili se bojovat, ale co zmohli jejich zbraně a magie proti deseti rozlíceným duchům. Kromě Velmistra nezemřel nikdo z jeho ochranky, do které Zbyněk patřil, meče mrtvých jimi procházely a neubližovaly jim. Ale když jim neublížili mrtví, ublížili jim poté živí. Rada Modré, nejvyšší vybraní zástupci této barvy se na tajném zasedání shodli, že jednotku rozpustí, její zástupce rozešlou po celém světě a popřou, že se něco podobného kdy stalo. Pro všechny jeho spolubojovníky to znamenalo potupu, zaražení postupu a usazení v největších dírách, které mohli mezi rezidenturami Modré členové Rady vybrat. Zbyněk vystřídal v průběhu deseti let Kostariku, Barmu, Darwin v severní Austrálii a Prahu. Ale tomu bude konec. Protože v Praze si konečně našel nadřízeného, který je dost hloupý na to, aby na něj mohl zkusit nějaký podraz. A dobře věděl, že Rada pěkně provedený podraz ocení. Ocení ho jako profesionálové, kteří se pomocí podrazů dostali nahoru. Protože jak jinak se chcete tak nahoru, než za pomoci pár podrazů, ne?
Odpověděl na poslední zasalutování od vojína, který vypadal, že mu je tak čtrnáct, otevřel dveře do svého pokoje, za ním vešla i Alenka a dvěře zavřela.
,,Jsou stále mladší, že?" usmála se na něj.
,,Jsou. Nebo jsme jenom my starší," zkřivil své rty, když si vzpomněl na svoje mládí, na to jak obdivoval svého prvního důstojníka, poručíka Badiera. Badier byl správnej chlap, nikdy zbytečně neřval, to nechával na četařích, vždycky měl pro mladého vojína pár milých slov, plných podpory. Pak přišla válka. Válka, která vzala Zbyňkovi všechny iluze, všechny přátele, i jeho nového otce, poručíka Badiera. Jediné co získal během války bylo rozhodnutí nikdy se nevzdat, bojovat až do konce a ženu. Mladou, nezkušenou stejně jako on, ale byla to láska. Nějaký čas. Pak se jejich cesty museli rozdělit, zápal zmizel a zůstali po něm jen vzpomínky. Usmál se na svou bývalou lásku, nyní výbornou přítelkyni a výkonou důstojnici Alenku Salzerovou. Oba teď byli o patnáct let starší, táhlo jim na pětatřicet, oboum přibylo několik jizev na těle i na duši.
,,Ten úsměv znám, že ty si vzpomínáš na nějakou rozpálenou noc!" rozchechtala se, vždycky se smála spíš mužským způsobem, takovým tím hlasitým, bujarým.
,,Jo," přikývl, ,,na naši první." Přestala se smát a přešla ke skřínce v kuchyňské lince. Vyndala z ní láhev portského, k ní dvě skleničky, nalila a jednu mu podala.
,,Na nepřítomné přátele!" oba naráz zvedli sklenky a napili se. Jejich první noc byla noc plná hrůzy a strachu. Sto dvanáct mágů Modré tábořilo u břehu Eufratu, čekali tam na nové rozkazy. Spolu s nimi bylo asi dva tisíce vojáků americké armády, bez magických schopností. Sto dvanáct mágů mělo být schopno zničit prakticky jakoukoliv sílu, která by je napadla. Den předtím rozdrtili třicet tanků republikánské amrády jako nic. Beze ztráty. Ale téhle noci se stalo něco, na co tři přeživší mágové a padesát dva členů 24. pěchotní divize nikdy nezapomene. Něco si pro ně přišlo. Něco, co povolal nějaký velmi silný mág Žluté, nějaké stvoření temnot, jediné co z něj kdy viděli byly drápy. Stovky drápů dlouhých jako mužská paže, drápy, které trhaly na kousky jejich kamárady jednoho za druhým. Když démon pozabíjel půlku mágů a třetinu vojáků, rozhodli se, že utečou, že se rozdělí, že tak bude mít šanci na přežití největší počet lidí. Zbyněk a Alenka vedli skupinu deseti mužů do pouště. Každý měl jen svoji lehkou výbavu a své nohy. Utíkali seč jim síly stačili, nad pouští se stále ozývali výkřiky. Z jejich skupiny nakonec přežili jenom oni dva. Pak si řekli dost, vyčerpaně padli na zem a stulili se k sobě. Věděli, že mohou každou chvílí zemřít, tak se rozhodli, že zemřou jeden druhému v náručí. Tím začal jejich vztah, láskou bojovali proti smrti.
A teď budou po dlouhé době stát znovu bok po boku a budou bojovat. Ale nebude to boj proti jiným barvám, bude to boj proti svým vlastním.A musí zvítězit, protože tentokrát to neskončí nějakou dírou světa, kam je odklidí, ne skončí to vykázáním z Modré stuhy a smrtí na mučidlech.
,,Tak jdem na to, ukotvi teleport, prosím tě,"
Zbyněk zvedl mobilní telefon k uchu a chvilku poslouchal vyzvánění: ,,Dobrý den, Petře. Mám pro vás nabídku, kterou nelze odmítnout. Nepokládejte telefon nebo se k vám přeteleportuji a rozsekám vás na kousky." Hlas měl jako kus ledu. Alenka se soustředila, aby udržela portál uzavřený a přitom stále uchycený na osobě na druhé straně telefonní linky. Včera čekala před školou, aby mohla zachytit jedno malinké vlákenko na úplně obyčejném muži. Radši se ani Zbyňka neptala proč. Ale když jeho monolog pokračoval dál začala se usmívat. Ne, nebyl to úsměv, spíš úšklebek, takový ten ošklivý, který její podřízené děsí ve spánku.
,,... mám pro tebe práci, Vrahu z Pouště," absolutně nezúčastněný Zbyňkův hlas, pronášející jméno, které bylo smrtí pro tolik jejích přátel ji zamrazil. Vrah z Pouště? Ten odporný masový vrah, který se neštítil ani toho nejhoršího, jenom aby dosáhl toho, co měl přikázáno? Jak může být Zbyněk tak klidný, když ví, kde je muž, který má na rukou víc krve než jakýkoliv jiný člověk za posledních dvacet let?
Zbyněk vypnul mobilní telefon: ,,Už to nemusíš udržovat, stačí ho monitorovat. Jsi si jistá, že nemá jak zrušit spojení?"
,,Ne, pokud nepoužije nějakého hodně dobrého mága. Buďto z Modré nebo z Fialové. A možná, že jakýkoliv mág na úrovni velmistra by to dokázal. Ale jinak bych se nebála," zakroutila hlavou a pořádně si přihnula ze skleničky. Tohle teda nečekala.
,,A teď se musíme připravit. Zařiď, aby byli všichni z Modré stuhy připraveni v tělocvičně. Musíme si zajistit, aby nepokazili prvních pár hodin a nezasahovali. Hlavně kromě mě, tebe, Rostislava," při tom jméně mu přes tvář přeběhl velmi ošklivý úsměv, ,,a nadřízených v Radě a v Modré stuze nikdo neví, že je nás tady tolik. Což je jenom dobře, Černá nás nebude moci obvinit ze zanedbávání povinností."
Alenka zasalutovala a odešla zařídit vše potřebné. Zbyněk se posadil na svoji postel a několikrát se rychle za sebou nadechl a vydechl. Všechno je připravené, všechno, co tak dlouho plánoval. První krok k moci a k pomstě.

Moje veci - klik na V. von Dooma!
"Doubt is a disease of lesser intelect." - Victor von Doom
podpisy od kerama a Sira_Peta

Blaine

Pokud byla Červená akční a napínava, tak Modrá jenom rozehrava a nadhazuje. Tenhle rytmus bych chtel udrzet i v dalsich castech, ktere jsem tak nejak pripravil. Priste prijde "Prst na spoušti", ktery spoji obe predchozi casti dohromady. A pak...? No to se jeste uvidi

Moje veci - klik na V. von Dooma!
"Doubt is a disease of lesser intelect." - Victor von Doom
podpisy od kerama a Sira_Peta

Sir_Pete

Pěkne to bylo, jen tak dál (A co nejřív)  :--.

Blaine

Prst na spoušti
[/size]


   Dějepis je na střední škole hrozně vyčpělý předmět. Jediná jeho výhoda je, že během posledních deseti let se svět změnil natolik, že jsem mohl vyučovat jak se mi zachtělo. Možná si protiřečím, změna nebývá pro historika vždy to nejlepší, ale v mém případu to tak bylo. Nejsem čaroděj, nikdy jsem neprojevil ani špetku nadání, na rozdíl od bratra, který umí manipulovat s Bílou, a tak pro mě ta změna byla spíš změnou k lepšímu.
   Pokračoval jsem ve výkladu: ,,Podle Klausewitze je hlavní silou jakékoliv armády skupina čarodějů, která má za úkol zničit armádu soupeřovu. Ale to už dávno není pravda. Války se začaly měnit nedlouho po jeho smrti. Čarodějové se rozhodli, že přestanou zasahovat do záležitostí obyčejných lidí tolik, jako do té doby. Bylo to způsobeno postupující industrializací světa, nárustem obyvatelstva, uvolnění mravů a hlavně vznikem Akademie. Akdemie je orgán, který združuje mágy volené svojí barvou, aby ji zastupovali na sněmu. Tito muži a ženy se krátce po ustanovení Akademie rozhodli, že ukončí všechny magické války, které do té doby probíhaly. Tím hodně ulehčili obyčejným lidem. Toto se projevilo například za první světové války, která, jak jistě víte, byla vybojována bez masivní podpory magie. Kromě rozsáhlý lazaretů udržovaných Bílou neexistovaly na frontě žádné organizované skupinky mágů." Odmlčel jsem se a rozhlédl se po třídě. Jak se dalo čekat, získal jsem si jejich pozornost. Války všechny zajímaly. Taky jsem byl takhle blbej.
   ,,Situace za První světové války se od situace za Druhé ani víc lišit nemohla. Všechno začalo německou ofenzivou do Francie. Nikdo nečekal, že Hitler dokáže naverbovat a přesvědčit takové množství velmi silných mágů, aby stáli za ním. Francie byla zničena během pár dní, zatímco konvenční vojska pokračovaly ve svém útoku na Polsko a drtila pod pásy tanků polskou pěchotu a jízdu. Akademie začala posílat do Německa posly s rozčilenými vzkazy a dožadovala ukončení magického užívání v armádě. Winston Churchill vedl puč proti Chamberlainovi, který se raději rozhodl kolaborovat s Hitlerem, než aby bojoval proti takové magické síle, rozhodl že použijí tajnou zbraň. Tím byl Projekt Avalon. Určitě jste to viděli v televizi nebo o tom četli. Pět nejsilnějších anglických mágů se obětovalo na oltáři ve Stonehenge, aby mohla Moriana Laefan vyrvat Britské ostrovy z magického přediva. Vybudovala gigantický štít, který nebylo možno překonat žádným magickým způsobem. Protože toto žádný z Hitlerových stratégů nečekal, nebyli ani připravení na totální válku na anglickém nebi. Bitvu o Anglii vyhrála neústupnost a odvaha anglických a dalších letců, kteří se díky magickému štítu nemuseli bát žádných kouzel, které by snad mohli Němci použít. Protože bude za chvíli zvonit, už vás nechci zatěžovat dalšími informacemi. Do příští hodiny si dvojice, která je na řadě vypracuje referát o nasazení sovětských mágů na východní frontě. To bude pro dnešek vše." Všichni se začali zvedat, taky jsem si začal balit. Na těch dětech byla vidět radost ze života a já jim mohl jenom přát, aby se za jejich života nestalo nic takového jako za života mého nebo za života mého otce. Už jsem chtěl odejít za třídy, když mi zazvonil mobil. Neznámé číslo.
,,Petr Rozporný, prosím?" zvedl jsem ho.
   ,,Dobrý den, Petře. Mám pro vás nabídku, kterou nelze odmítnout. Nepokládejte telefon nebo se k vám přeteleportuji a rozsekám vás na kousky." Ztuhl jsem. Hlas v telefonu byl mrazivý a jeho výhružka rozhodně nebyla planá. Dostal jsem strach. Jak je možné, že se ten člověk dozvěděl tohle číslo?
   ,,Vím vše, co se o vás dá zjistit. Petr Rozporný se objevil před pěti lety v Praze a ucházel se o místo učitele dějepisu na střední škole. Měl slušná doporučení a byl schopný. Ale já si na rozdíl od ředitele vaše doporučení ověřil. Nikdo jménem Petr Rozporný nikdy nevyučoval na žádné z těch škol. V archivu jedné z nich jsem našel pár nejasný poznámek, díky který jsem pochopil o co jde. Byla to nějaká iluze, která na krátký čas ovlivnila vaše  domnělé kolegy a oni tvrdili, že vás znají. Toto kouzlo tak po měsíci vyprchalo a oni si na tebe nevzpomínají. Začal jsem pátrat hlouběji. A vykopal jsem zajímavé věci vojáku číslo 653." Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. Začínal jsem panikařit. Ten hlas v telefonu ani jednou nezměnil svoji tóninu, znělo to jako nějaký počítačem vytvořený přednes, ale já za slovy cítil mysl, mysl, která na mě svojí silou tlačila i při kontaktu přes telefon. Kdo to je? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by tohle bylo možné! A jak se sakra dozvěděl moje zařazení v jednotce?
   ,,653 je vaše pořadové číslo, Petře. Sloužil jste jako šest set padesátý třetí člen Pekelné sedmistovky, elitní zásahové skupiny, která se nejvíc proslavila během Války v Zálivu. Co jste ale dělal po ní? Byl jste mladý, válku jste přežil, takže se o vás museli porvat všechny možné organizace, ať už různé vojenské nebo mafie. A já vás dokázal vystopovat, dokázal jsem sledovat cestu mrtvol, kterou jste za sebou nechal. Bylo tam sice pár bílých míst, ale protože jsem věděl, koho hledat, tak jsem mohl jít na jisto. A teď vím, že jste to byl vaše a tvoje skupina, která zasáhla proti Modré před deseti lety v Paříži. To ,co se tam stalo, neměl nikdo přežít. Jaktože jste naživu? Drží snad nad vámi nějaká entita ochranou ruku? Nemyslím. Já si myslím, že jsi jenom ten největší a nejzlejší bastard, kterého tahle země kdy porodila. Nedokážu mezi obyčejnými lidmi najít nikoho, kdo by dokázal přežít to co ty, dokonce i mezi válečnými čaroději by bylo mnoho takových, které by zabila jenom polovina toho, co jsi prožil. Tak a teď se konečně dostáváme k tomu, proč jsem si tohle všechno zjistil, proč jsem plýtval tolik peněz, abych se tohle všechno dozvěděl, proč jsem to dělal poslední tři roky. Mám pro tebe práci, Vrahu z Pouště." Ruku jsem měl napnutou a zíral jsem na telefon. Takhle me nikdo nenazval už od Zálivu. Ano, o Vrahovi z Pouště se točí filmy, v posledním mě hrál Brad Pitt, dělali ze mě vojáka, který udělal co mu řekli jeho odporní nadřízení. V jednom z rozhovorů s řežisérem toho "hitu" jsem si přečetl, že nikdy nevěřil na všechny ty pohádky, co mě kolovaly. Ale vypadá to, že někdo jim nejen věří, ale dokonce ví, že jsou pravdivé.
,,Vím kdo jsi, vím jak momentálně vypadáš, vím kde tě najít. Teď tě mám zaměřeného, příštích pět hodin budu moci sledovat každý tvůj pohyb. Za pět hodin splníš úkol, který ti zadám nebo zemřeš. Pokud ho splníš, jistě víš, jak se vyhnout dalšímu sledování, změníš vzhled, práci, bydliště, jméno. Musel bych tě hledat úplně od začátku. Ale já to nebudu mít zapotřebí. Už nikdy víc tě nebudu potřebovat. Za čtyři a půl hodiny zabiješ jednoho člověka. Ještě nevím, kdo to bude, vím jenom, kde bude. Zavolám ti, až to budu vědět. Buď za čtyři a půl hodiny u Rudolfina," a položil. Dál jsem vyděšeně zíral na telefon, jako by to byla bomba, která má za chvíli vybuchnout. Tolik jsem se snažil, abych ten život nechal za sebou. Tolikrát jsem měnil jméno než jsem se konečně mohl vrátit domů jako někdo úplně jiný. Nikdo mě nebyl schopný najít. To ale teď není důležité, teď se musím pokusit přežít tuhle sračku a něco s tím udělat. Posadil jsem se za katedru, abych ulevil rotřeseným nohám. Vrah z Pouště! Budu muset jít domů, budu se muset zbavit všeho co nepoberu s sebou. Mám hodně málo času na nějakou přípravu, musím spěchat. Rozhodl jsem se. Zachráním si kejhák, zase budu zabíjet.
   Metrem jsem dojel domů. No domů. Dnes o tenhle domov přijdu. Zase. V bytě jsem měl všechno co budu potřebovat. Pravděpodobně budu muset zabít nějakého mága. Nejlepší způsob bude sniperkou z nějaké střechy. Rudolfinum, že by z druhého břehu Vltavy, z Malé strany by tam mělo být vidět. Otevřel jsem skříň s oblečením a vyházel jsem z ní poličky, vyndal jsem zadní panel, za kterým byl můj arzenál. XM110, sniperka s ráží 7,62 mm, dvě standartní M9 Beretty a čtyři speciální bojové nože. K nožům patří i "uniforma", kterou jsem nafasoval jako člen Pekelné sedmistovky. Není to sice úplně stoprocentní, ale dokáže mě ochránit před některými magickými útoky. Kevlarovými vlákny vyztužená tkanina, propletená sítí elektra, která má funogvat jako izolant a pohlcovat magická vlákna. Teoreticky, ale viděl jsem muže, kteří prošli ohněm, zabili démona a pak je oddělala malá magická střela, která se dobře trefila. Začal jsem se oblékat a navlékat do kompletní výzbroje. Tohle bylo jediné vybavení, které jsem si po své minulosti nechal. Jedna puška, dvě pistole, čtyři nože a uniforma. Nic víc mi moji minulost nepřipomínalo, ale přitom si mě našla. Nevím kdo byl ten hlas v telefonu, ale byl to někdo velmi nebezpečný. Jakmile vyřídím jeho úkol, tak se budu muset schovat. Nic jiného mi nezbývalo. Ale jednou ze svého úkrytu vylezu a pak si ho najdu. A zabiju. Utáhl jsem si rukavici a vyzkoušel, jestli jdou pistole z pouzder na stehnech bezproblémů vytáhnout. Zdá se, že jsem za těch pět let nezapomněl nic. Všechno se mi vracelo příšernou rychlostí, všechno, co jsem chtěl zastrčit do hlubin své mysli a nikdy znovu nevytáhnout. Jediná část výbavy, kterou jsem si hned neoblékl byla maska přes obličej. Až pojedu metrem, tak bych asi dost lidí vyděsil.
   "Ty hajzle jeden zkurvenej!" zaklel jsem a udeřil pěstí do zdi. Panel se otřásl a já vytáhl ruku z malého důlku, kterou jsem udělal. Tak uniforma funguje výborně. Zbalil jsem všechno, co bych mohl potřebovat, zapnul plyn na sporáku a zamknul za sebou dveře. Život Petra Rozporného skončil. Uniformu, která by možná mohla budit pozornost jsem skryl pod dlouhý kabát, ve kterém se určitě hodně zapařím, protože venku bylo nádherné počasí. Se sportovní taškou jsem se vydal na zastávku tramvaje, abych se dostal na Malou Stranu. Ještě štěstí, že pražská oblast Modré je tak slabá, jinak bych měl asi problém, kdyby si nějaký mág všiml, že všechna slabá vlákna, která se ke mě přiblíží, pohltí moje oblečení. Na dálku jsem byl sice neviditlelný pro magické detektory, ale každý leší mág by to nemohl přehlédnout. Ale lepších mágů je jako šafránu a určitě se nebudou poflakovat v dopolední tramvaji. Třikrát jsem přestoupil, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. Všude samej turista, nikdo si mě nijak obzvlášť nevšímal. Následující půl hodiny jsem se toulal a rozhlížel, vypadal jsem jakobych obdivoval památky. Vybíral jsem si dům, ze kterého budu mít přímý výhled na vchod do Rudolfina Nakonec jsem našel jeden dům, jehož střecha byla pro můj záměr úplně ideální. Měl vnitřní dvůr, obehnaný zdí, takže by si mě snad ani nikdo nemusel všimnout až polezu nahoru. Vepředu to byl jenom jeden z mnoha obchodů se suvenýry, který patřil nějakému Rusovi. Přelezl jsem zeď ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se nikdo nedívá přímo na mě. I když jsem za těch pět let ztratil část obratnosti, stárnu a moc jsem necvičil, tak jsem se přes ní přehoupl jedním švihem. Sportovní tašku jsem si hodil na záda, přeběhl rychle po krásně udržovaném trávníku a začal šplhat po zdi. Tramvaj právě vyhodila náklad Japonců, prodavačky budou mít spousta práce, než aby si všímaly, že jim někdo leze vzadu na střechu.Našel jsem si pěkné kryté místečko s výhledem přímo na prostranství před Rudolfinem. Rozhlédl jsem se, našel si několik různých ústupových cest, dokonce jsem si nařezal nožem trámy pod taškami, protože kdyby se na sem někdo přeteleportoval, tak budu potřebovat se rychle prolomit do budovy, kde bych mohl i přežít. Z tašky jsem vyndal XM110, a začal si nastavovat optiku na přídavném monitoru, někdy se taková supermoderní technika hodí i když ve většině případů spíš překáží. Hlas v telefonu si bude myslet, že jsem hned na místě a že zabiju svůj cíl zblízka, protože takový jsem měl jako Vrah z Pouště modus operandi. Nikdy jsem nikoho nezabil z větší vzdálenosti než deset metrů, protože z větší dálky nemohu použít nože na doražení mága, který je odolnější na střelné zbraně, i takové jsem zabíjel. Pak jsem vyčkával a pozoroval ruch pod sebou.
   Patnáct minut před ohlášeným telefonátem jsem zalehl, abych byl připraven kdykoliv vystřelit a zabít kohokoliv, koho mi ten bastard označí. Mobil zavibroval a já zaťal zuby. Do handsfree sluchatka se mi znovu ozval ten hnusně chladný a odtažitý hlas.
   "Za pět minut přijedou na Náměstí Jana Palacha dva vysoce postavení představitelé Červené a Zelené. Nechci po tobě, abys je zabil, právě naopak, chci abys je ochránil. Zavolám znovu, až na scénu dorazí cíl," a položil. A měl pravdu, za pět minut dorazila menší kolona. Pořádně jsem si je prohlédl přes optiku sniperky a pochopil jsem. Dva arcimágové Barev, které spolu nikdy pořádně nespolupracovaly, spíš byly nepřátelé, se setkají na neutrálním místě v Praze, které už mnoho staletí patří Modré. A protože nemají s sebou žádné Modré, tak o tom evidentně rezidentní barva nic neví. Divné a divnější. Arcimágové jsou vůdci svých Barev, většinou jsou to ti nejmocnější, nejsou voleni, vždycky se dosadí sami se souhlasem dalších vysoce postavených mágů. Arcimág Červené je malý tlustý mužík se svatozáří šedivých vlasů rozcuchaných na všechny strany. Arcimág Zelené je nádherná, až příliš dokonalá žena. Což znamená, že to je asi iluze. Člověk si u Zelené nikdy nemůže být příliš jistý, hlavně pokud se jedná o supermocnou arcimágyni. A s tím se pojí otázka: Proč chce ten chlap po mně, abych je ochránil? Nic by se nedokázalo postavit spojeným silám dvou Arcimágů. Prostě by nepřítele převálcovali. Arcimágové k sobě přistoupili a podali si ruce. Už tohle byla úžasná událost, kdyby se vzali a odjeli, aniž by spolu promluvili. Červený pokynul Zelené, aby ho následovala do Rudolfina. Rozhlížel jsem se po náměstí, hledal jsem nějakou hrozbu, která by dokázalo ohrozit jedny z nejmocnějších bytostí na světě.
   Zavolal mi. Na svoji otázku dostanu odpověď: "Po Mánesově mostě směrem k Rudolfinu postupuje skupina mladých lidí. Uprostřed mezi nimi je cíl. Zab ji. Je to Fialová smrt, která chce zabít oba Arcimágy, a k tomu zničit polovinu Prahy. Musíš ji zabít, jinak se rozpoutá nová Válka Barev," a znovu položil. Ztuhl jsem. Tak o tomhle to je, Fialová smrt. Přesunul jsem hledí na most a začal hledat svůj cíl. V Zálivu jsem viděl co zbylo z Bagdádu po útoku Fialové smrti. Země a písek sežehnuté na sklo. Roztavené budovy a na nich rozmazané stíny aut a lidí. Nic nepřežilo. Ještě dodnes je to mrtvá země, žádná magie se tam nedá použít, živí tvorové trpí, pokaždé když se k bývalému městu jenom přiblíží
   A pak jsem ji našel. Malá holčina, maximálně tak patnáct let, na sobě měla nařasenou sukni, černé vlasy ve dvou culíkách. Podle mého lehce odborného odhadu to asi byl styl gotická lolita. U nás ve škole to bylo hodně populární. Byla obstoupená pěti mladíky, kteří kolem ní kroužili a pravděpodobně ji kryli před magickým sledováním. Chytil jsem ji do zaměřovacího kříže. Odjistil jsem pušku a přiložil prst ke spoušti. Uklidnil jsem se, soustředil jsem se jen na cíl a na kulku, která zasáhne temeno hlavy. A pak se Ničitelka otočila. Málem jsem vykřikl úlekem. Já tu holku znám, to je přece Tereza ze 2.A! Šikovná, chytrá holčina, která má před sebou skělou budoucnost, pokud bude stejně odhodlaná, jako byla dosud. Ona má být Fialová? Vždyť jsem nikdy neslyšel, že by mluvila o čarování ani nebyla vedená ve školní databázi mágů. Fialoví se většinou svými schopnosmi chlubí, jsou nezranitelní magií, takže se nemusí ani bát šikany ze strany spolužáků, právě naopak, kdyby se vědělo, že patří k Fialové, měla by ve škole mnohem větší respekt. Ale ona není jen tak obyčejná Fialová, ona je Fialová smrt. A její druh je považován za zbraně hromadného ničení. Takže rozumím, proč se nikde neví, o tom, že vůbec nějaké nadání má. A já ji mám zabít, aby nerozpoutala další Válku Barev. Terezu, se kterou jsem si minulý týden povídal o středověkých filozofech, o vlivu mágů na vývoj středověkého zemědělství a o tom, jak by to vypadalo bez magie. Dokonce říkala, že na světě by bez magie bylo lépe. A to má být Fialová smrt, to roztomilé děvče. A já jí musím zabít. Ne. To nedokážu.
   Zatím co jsem vedl svůj vnitřní monolog dorazila skupina na náměstí. Hoši se rozběhli na všechny strany a začali masakrovat kolemjdoucí. Ne, nedovedu vystřelit. Petra zvedla ruce a začala něco recitovat. Podle všeho schromažďovala veškerá okolní magická vlákna a přeměňovala je na syrovou magii, kterou vrhne proti Rudolfinu. Ale pokud má ten chlap pravdu, tak hodlá zabít nejen oba Arcimágy, ale také půl milionu obyvatel Prahy. A to bych neměl doopustit. Celý svůj život jsem bojoval proti podobným zrůdným činům. Ano, nebral jsem servítky a zabíjel jsem bez výčitek, ale vždycky jsem udělal to co bylo třeba udělat. Zavzpomínal jsem, utápěl jsem se v minulosti. Vrah z Pouště se mi říká, protože jsem dokázal udělat věci, které ostatní vojáci udělat nechtěli. Jednou jsme měli za úkol vypátrat mága Žluté, který povolal patnáct démonů prvního řádu a poslal je do Jeruzaléma. Nikdo nevěděl, kde je, poslední stopa byla v jednom malinkém městečku na hranicích Íráku a Turecka. Městečko mělo dvě stě obyvatel, převážně křesťanů, kteří sem prchli před náboženským pronáslednováním. Velel jsem pěti dalším mužům z Pekelné sedmistovky.
   Po několika dnech ztracených vyslícháním lidí z městečka jsem se rozhodl, že pošlu ostatní vojáky pryč. A pak jsem se do toho pustil. Začal jsem pozabíjením těch, kteří se nejvíc vzpírali. Pak jsem začal zabíjet zbylé muže. Potom co osmdesáté tělo padlo do hromadného hrobu s uřezanýma rukama jedna z plačících žen přiznala, že tam ten mág měsíc bydlel, ale že odešel někam pryč. Že jim vyhrožoval, že pokud ho prozradí, tak se vratí a všechny nechá odnést do pekla svými démony. Očividně se mě bála víc než jeho. Ale nechal zde svoje děti. Nechal je v péči faráře v místní kapličce. Když jsem vstoupil do přítmí kostela, uviděl jsem kněze, kolem kterého se modlilo deset různých dětí. Zabil jsem je všechny, protože mi kněz odmítal říct, které z nich je Žlutého mága. A pak mi jen zbylo počkat, až se zármutkem šílený otec přiřítí ze svého úkrytu. Podřízl jsem mu krk, když plakal nad otevřeným hrobem svého dítěte. Jeho tělo, stějně tak tělo jeho manželky jsem hodil dolů k rakvi jejich syna. Zabil jsem ho protože tak zněly moje rozkazy, protože pro svět bylo lepší, když nepřežil nikdo z jeho rodiny - jeho genotyp byl příliš nebezpečný, všichni jeho předci byli Arcimágové a on byl dost odhodlaný, že se kvůli němu mohla lokální Válka v Zálivu zvrhnout v celosvětovou Válku Barev. Já jí zabránil. Ale za cenu mnoha životů a za cenu věčného zatracení pro moji duši. Tak vznikla legenda o Vrahovi z Pouště, protože jsem přišel z pouště a do pouště jsem se také vrátil. Nikdy se mi nezdály špatné sny, neměl jsem výčitky svědomí z toho, co jsem udělal. Většina z Pekelné sedmistovky byla taková. Bezcitní hajzlové. Zabíjeli jsme děti, mučili jsme ženy a muže. A všechno ve jménu dobra lidstva. Před pěti lety jsem všechno zapomněl, odložil jsem to do temného zákoutí mysli, protože jsem věděl, že už dál nemůžu být Vrahem z Pouště, Paříž mě změnila, něco se ve mně pohnulo. Už jsem nebyl odpornou existencí, byl jsem normálním člověkem. A teď to všechno musím vrátit zpět. Nechci! Tereza se dole v mém zaměřovacím kříži vznesla nad zem. Mezi zdviženými rukami se jí začaly míchat fialové blesky. Polkl jsem. Nikdy jsem nedovedl vidět magická vlákna nebo případně průběh kouzla. Samozřejmě vidím jakékoliv výsledky, které mág vytvoří, ať už je to koule ohně nebo nějaký démon či anděl, ale nikdy jsem neviděl proplétající se nitě, ze kterých mágové pletou svá kouzla. Což znamená, že je tam neskutečně velké množství syrové magie. A jestliže je pravda co s ní chce provést, tak ji musím zabít. K čertu se vší morálkou, mám být hajzl, budu hajzl. Teď hned.
   "Promiň, Terezo... Musím to udělat, musím, musím..." a něco se ve mně změnilo. Vrah z Pouště se vrátil a začne zase zabíjet. Přiložil jsem prst ke spoušti a stiskl.

Moje veci - klik na V. von Dooma!
"Doubt is a disease of lesser intelect." - Victor von Doom
podpisy od kerama a Sira_Peta

eliera

Moc pěkné
budeš chtít pokračovat i v jiných barvách? :D

Meum est propositum in taverna mori

Blaine

Citace od: eliera v 05 Duben, 2009, 13:51:57
Moc pěkné
budeš chtít pokračovat i v jiných barvách? :D

Uz jsem si zacal psat Modra 2, ktera dokonci to co Zbynek zacal - odhali dalsi cast jeho planu. No a potom se asi kouknu na Zelenou. Pravdepodobne. Protoze po Prstu na spousti, vlastne uz i uvodni Cervene se neco rozbehlo a jeste si nejsem jiste kdo bude vypravet jakou cast. Kazdopadne bych se rad drzel rekneme 4 postav, ktere jsem uz predstavil a ktere budou vypravet dal. Jeste poradne nevim, jestli prezil Jason. To uvidim:)

Moje veci - klik na V. von Dooma!
"Doubt is a disease of lesser intelect." - Victor von Doom
podpisy od kerama a Sira_Peta

Xsi

Zkrveně, doufám, že tě aspoň potěší to, že jsem se sem speciálně kvůli tomuhle registrovala, ač jsem původně vůbec nechtěla. Ano, jsem chorobně zvědavá, ale ten červenej tejpek je prostě dobrej a nemůžu si pomoct  :)

Rychlá odpověď

Upozornění: do tohoto tématu bylo naposledy přispěno před 90 dny.
Zvažte prosím založení nového tématu.

Jméno:
E-mail:
Ověření:
Please leave this box empty:
Zadejte znaky zobrazené na obrázku
Poslechnout obrázek / Požádat o jiný obrázek

Zadejte znaky zobrazené na obrázku:


Zkratky: stiskněte shift+alt+s pro odeslání nebo shift+alt+p pro prohlédnutí


+-Komiksový kalendář

Powered by EzPortal