Když se kácí zeď, létají střeva

Založil BeeSee, 03 Červenec, 2015, 12:48:37

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

BeeSee

  Se svou již čtrnáctou knihou hnilobným tempem přicházejí Živí mrtví. Jejich komiksová podoba, která vznikla jako první se zároveň z hlediska pomyslné kvality jeví i tou nejdokonalejší. Robert Kirman jí zatím dává vše, co je potřeba. Ani on, coby scénáristický guru posledních let, se ale nevyhne opakujícím se dějovým schématům. Přesto tato nově vydaná kniha, nazvaná Není úniku, patří k velmi dobrému průměru jím stvořeného zombie světa. Je to zapříčiněno (nejen) tím, že zatímco v předchozích dílech se věnoval psychologické studii svých postav a často až přílišnému filosofování, nyní přišly na řadu opět činy. V takto nastaveném post-apokalyptickém světe přeci číhá nebezpečí doslova na každém rohu. Nejen lidé, od kterých jsme se v minulých pokračováních dočkali zla, ale především oživlé slintající mrtvoly jsou zdrojem opravdové zkázy.

Rick a jeho družina našli nový domov a cítí potřebu v něm zavést i nové pořádky. Zdejší lidé dosud žili v jakési květinkové harmonii a venkovní nebezpečí je zdá se příliš netrápilo. Těžko říct, jak mohli po tak dlouho dobu přežít, ale je to prostě tak. Je třeba se mnohem více postarat o celkové bezpečí, protože hrozba napadení komunity může přijít jak od mrtvých, tak samozřejmě i od živých. Rickovci mají nepřeberné množství zkušeností, které lidem v jejich novém domově evidentně chybí. Je krásně vidět kontrast mezi oběmi skupinami. Zatímco naši staří dobří hrdinové jsou spíše výborně organizovanou vojenskou jednotkou, již skoro žádné pohromy nevyhodí z rovnováhy, tak domácí jsou pravým opakem. Zatím si žili relativně bezstarostným životem hipísacké komunity, které nevědomky vycházelo asi vše, na co šáhla. Ani si neuvědomili, že mají něco, po čem většina lidí tam venku prahne.

Jakoby stará parta nepřinášela jen posuny v ději, ale také pořádnou porci smůly. Všude kam se vrtne, tam se odehraje nějaká apokalypsa a záleží jen na Kirkmanově scénáristické stupnici, jak velká ve finále bude. Zatímco oni potkávali na své cestě jen útrapy, hordy nemrtvých, podlé živé a smrt, tak zdejší komunita si nic takového vlastně ani neumí připustit. Na ošetřovně se léčí rýmičky a jiné podlé neduhy, a zlo přináší jen dementní psychouš, co občas profackuje svoji famílii. S příchodem nových osadníků se to však rázem změní. Každá akce vyvolává reakci, takže pokud se začne stavět nový plot, hned se najde banda uslintanců, kteří jej chtějí zbořit a v osadě si následně udělat masový piknik. Jisté je, že čtrnáctý díl Živých mrtvých se opět přepnul do bojového módu a nikdo se nebude nudit. Přijde pořádný masakr, který dle Kirmanova obligátního mustru sebou vezme i nějaké ty oběti. Takže pokud vám někdo přirostl k srdci, moc si na něj nezvykejte. Může se totiž snadno stát, že bude expedován do říše hnijících umrlců.

Zdá se, že největším štískem v tomhle ohledu je samotný Rick. Samozřejmě beru v potaz, že je tady od začátku a celou sérii v podstatě táhne, ale v momentu, kdy mu je dopřáno trochu něhy, tak hned následně dostane emoční zásah přímo do červeného. Vůbec se nedivím, že pak zmateně mumlá do sluchátka a touží po lepším světě se svými mrtvými blízkými. Poslední na kom mu asi opravdu záleží je samozřejmě Carl, ale ten si taky prožil svoje... navíc není všem dnům konec a pan scénárista mu na bedra taky naloží pořádný balvan. Všechny postavy, které se v sérii pohybují už nějakou dobu mají nějaké ty své psychické bloky a emoční eskapády. Kdo by se nakonec divil, že? Těžko říct, jak by se v podobné situaci zachoval kdokoliv z nás. Ale i tak se nabízí otázka, kdo je vlastně v tomto příběhu ještě normální? A co v Kirkmanem nastíněném světě vlastně znamená být normální? Neochvějně chránit jen to svoje? A případně i ty ostatní, pokud se to s tím nevylučuje? Není tohle vlastně ona cesta do pekel?  Neznamená PŘEŽÍT automatickou psychickou degeneraci lidského rodu?

Není úniku je po delší době zase dílem, který sází především na bojové scény a akčnost děje. Krásně tak vyniká úsporná, ale přesto precizní kresba Charlie Adlara. Tenhle kreslíř nepoužívá příliš propracované pozadí scén, ale o to více se soustředí na popředí a jeho detaily. Charaktery jednotlivých hrdinů a jich obličejovou mimiku má zvládnutou dokonale, čemuž je v komiksu dám i velký prostor. Zároveň je ale mistrem ve ztvárnění bojových scén, které nepostrádají potřebnou dynamiku a dramatičnost. A ty jeho zombie! Ty jsou doslova k nakousnutí... vždy se těším na nějaký velký obrázek, kdy bude hnijící skupina stát třeba za plotem a zvěstovat tak tím blížící se nebezpečí. Pokud nejste citliví na žaludek a nepovažujete zombie apokalypsu za téma, které není hodné vašeho intelektuálního chápání, tak na kresbě této série vyloženě pošmáknete. Po dlouhé době vyšla kniha série, která vyloženě ponouká k tomu, těšit se na další díl. Musíme si ale počkat do října. Pokud jste fanoušky Živých mrtvých, myslím, že čtrnáctá kniha vám svou porcí akčního spádu udělá radost.   

Živí mrtví #14: Není úniku
Scénář: Robert Kirkman Kresba: Charles Adlard
Crew / 2015








Gmork

Jo, tenhle díl se mi líbí hodně. Jsem zvědav, jak si s tou
Carlovou nehodou poradí filmaři. Chudák kluk.  ;)
"Když už je člověk jednou vlkodlak,
tak má koukat aby byl.
A když kouká, aby byl a je,
tak má být to, co je a nedělat
ze sebe elfa nebo trpaslíka,
jak tomu v mnoha případech je."

Rychlá odpověď

Upozornění: do tohoto tématu bylo naposledy přispěno před 90 dny.
Zvažte prosím založení nového tématu.

Jméno:
E-mail:
Ověření:
Please leave this box empty:
Zadejte znaky zobrazené na obrázku
Poslechnout obrázek / Požádat o jiný obrázek

Zadejte znaky zobrazené na obrázku:


Zkratky: stiskněte shift+alt+s pro odeslání nebo shift+alt+p pro prohlédnutí


+-Komiksový kalendář

Powered by EzPortal