Odpověď

Při odesílání příspěvku nastala následující chyba:
Upozornění: do tohoto tématu bylo naposledy přispěno před 90 dny.
Zvažte prosím založení nového tématu.
Rozšířené možnosti...
Ověření:
Please leave this box empty:
Jméno nejznámější česko-slovenské komiksové série od Jaroslava Němečka kde je Bobík, Fifinka, Pinďa a Myšpulín - slovo pište bez háčků a čárek!:

Zkratky: stiskněte shift+alt+s pro odeslání nebo shift+alt+p pro prohlédnutí

Shrnutí tématu

Poslal Blaine
 - 23 Červen, 2009, 13:12:58
Odlesky 1


Nasleduji dve kratke kapitolky od dvou jinych barev. Obe kapitoly jenom dokresluji udalosti v Praze, jedna se primo dotyka Modre a ta druha tak nejak ukazuje tazeni hlavni linie.
-------------------------------------------------------------------


Černá



   Rostislav seděl zhrouceně ve své luxusní kanceláři. Telefon měl vyvěšený a všude kolem něj se povalovaly různé papíry. Siréna už naštěstí utichla, ale pískání v uších stále ještě neodemřelo. Jak se to mohlo stát? V posledních patnácti minutách se mu sesypal celý život. Připravoval si pozice pro přesun do nějaké významější rezidentury a během patnácti minut se všechny jeho sny rozpadly. Co teď s tím? Jak to bude vysvětlovat nadřízeným? Co má dělat... zavolá Zbyňkovi. Ano, to je ono, ten by mu mohl poradit. I když za to asi bude něco chtít, prostě mu bude muset něco dlužit, no.    Rostislav zvedl hlavu z papírů a začal se v nich přehrabovat a hledat mobilní telefon. Měl na něm spousty nepřijatých hovorů ze všech možných míst. Vyzvánění vypnul po devátém zbytečném telefonátu s některým ze svých podřízených. A nadřízených. A různých důležitých i nedůležitých lidí. Právě se mu snažil dovolat jeden poručík, tak ho típnul. V seznamu si naše Zbyňka a vytočil ho. Ozval se vyzváněcí tón a kanceláří se rozeznělo hlavní téma Siegfriedova pohřebního pochodu z Prstenu Niebelungů.
   ,,Co to kur..." Začal se zmateně rozhlížet kolem. Prohrábl papíry v poslední krabici, kterou mu donesli před tou katastrofou a pod nimi našel Zbyňkův mobil. Na displeji bylo napsáno, že volá    ,,Dostal jsem tě." Rostislav nestihl ani pořádně zaklít, když se mu rozklepala okna třemi krátkými zahřměními. Rychle otočil hlavou, vyzvánějící telefon v ruce a vyjekl úlekem. Za ním stály tři postavy oděné celé v černém i obličej měly zakrytý černou maskou, jediné co na nich černé nebylo bylo okolí očí, protože i v těch se skrývala nekonečná temnota a prázdnota.
   ,,Byl jste obviněn z kritického zanedbání povinosti, pane veliteli. Já a moji společníci tu jsme, abychom vyšetřili, co se sta..."
   ,,To nemůžete, nikdo mě neinformoval o tom, že sem posílají Černé!" přerušil prostředního muže Rostislav.
   ,,Můžeme, máme povolení. Chtěl bych vás požádat, abyste odložil mobilní telefon, prosím," k Černému přistoupil jeho kolega z jeho pravé strany a něco mu pošeptal do ucha, ,,vlastně už vás nežádám, ale rozkazuji vám to. Právě jsem vám odejmul veškerou velitelskou autoritu nad pražskou rezidenturou, už zde nevelíte..." V tu chvíli se Rostislav pokusil o poslední zoufalou věc, kterou mohl zkusit. Zaútočil. Ale on nikdy nebyl nijak dobrý v boji a tři Černí, které napadl patřili k těm nejlepším magickým válečníků na světě. Takže když jedna jeho myšlenka uvolnila vlákna, co měl uchycená na levé paži a druhá myšlenka poslala pravou ruku směrem k pochvě s krásně zdobeným mečem, tak třetí myšlenka patřila znovu pravé ruce. Odťaté padající k zemi. A krvi stříkající z čistého řezu těsně u lokte. A dvěma magickým ostřím vymodelovaných z hmoty temnější než kosmická prázdnota. Které mu trčely z chodidel. Pak přišla bolest, křik a povolené svěrače. A tři páry očí, které na něj hleděly s bezútěšným pohledem z nekonečné prázdné hlubiny.
   ,,Na mobilním telefonu, který držíte v ruce byla zaznamenána zbytková vlákna, která naši vyšetřovatelé právě v tento okamžik našli na místě činu. Někdo doslova tahal za nitky s osobou, která vystřelila a my máme za úkol zajistit, aby ten člověk byl nalezen... mrtev."
   Za půl minuty mohl někdo, kdo by pořádně poslouchal za dveřmi, zaslechnout tři tlumená zahřmění.



----------------------------------------------------------------

Žlutá



   ,,Dámy a pánové první část plánu byla právě provedena." Nad stolem, kolem kterého sedělo deset mágů, zahalených do jejich vířících vláken, aby je nikdo nemohl poznat se ozval potlesk.
   ,,Rád bych pozvedl číši a všem nám připil na zdraví a další úspěch našeho plánu! A také bych vám všem rád poděkoval, že jste přijali mé pozvání a jste tu se mnou. Bez vaší pomoci, by můj plán neměl smysl," muž povstal a zvedl zmiňovanou číši, krásně vyřezávanou vinou sklenku, plnou výborného archviního červeného vína. I všichni ostatní se postavili, uchopili své sklenice a pozvedli je. Muž v čele, kolem kterého bouřila Žlutá zvolal: ,,Na novou éru! Na Válku Barev!"
   Odpovědí mu bylo hlasité zopakování jeho přípitku a ještě větší rozbouření vírů vláken, kolem každého z připijejících. Jeho Žlutá se mezi nimi proplétala, smotávala a spojovala, aby se od nich okamžitě odtrhla a šla dál svojí vlastní chaotickou trasou. Hra Barev v jejich téměř dokonalé formě, pomyslel si. Jeden luxusní pokoj jeho luxusního sídla a tolik magického potenciálu. A síly, která příliš dlouho spala v lidských snech a nočních můrách a proto ji uvolnil a vypustil na svět.
   Magii by nikdo neměl spoutávat, měla by být volná a svobodná a vládnout světu. A k tomu potřeboval těchto devět rozdílných osob a Válku Barev, kterou díky nim spustil.
Poslal Blaine
 - 22 Červen, 2009, 16:55:00
Ne, sem to davam v syrove podobe. Kdyz to dopisu, tak to sem hodim a nijak moc nepremyslim o tom, co se deje. Opravovat budeme zpetne, protoze kdybych jeste mel neco nekomu posilat, tak bych od toho couval a tak
Poslal kony83
 - 22 Červen, 2009, 16:51:05
Jasně že líbí! A pokud máš korektora, tak jsi ho teď asi nepoužil, protože jsem si všiml několika špatných i/y a to jsem se po nich nijak zvlášt nedíval.
Poslal Blaine
 - 22 Červen, 2009, 16:49:02
Uz mam korektora:) ale klidne te pouziju jako fool-proofing. A libi?:)

A nevim kolik toho bude. Pribeh tak nejak plyne dal, pokazde si neco nekam napisu a obcas to sepisu dohromady a vyhodim to sem. Ale mam v planu docela dost kapitol. Ted delam na kratkaych Zlute a Cerne. Pak prijde pokracovani pribehu Vraha z Pouste - Proti proudu. Pak uvidime v jakem poradi pujdou dalsi kapitoly.
Poslal kony83
 - 22 Červen, 2009, 16:38:07
Wow! Kolik toho celkem bude, až to bude hotové? Já to odhaduju na kratší knihu. Jestli jo, tak se nabízím na korektury.
Poslal Blaine
 - 22 Červen, 2009, 16:15:25
Dalsi dil Války Barev, dokonceni Modre, toho co delal Zbynek a Alenka po osudovem telefonatu...
---------------------------------------------------------------
Modrá 2




   ,,...Musíš ji zabít, jinak se rozpoutá nová Válka Barev," Zbyněk vypnul mobil a odložil ho do krabice s dokumenty, které má dostat Rostislav ke schválení. Tím se zbavil odpovědnosti, protože nikdo nebude dopodrobna pátrat, kdo z toho telefonu volal, čí vlákna na něm byla ukotvená. Jindy by to možná mohlo vyšetřovatele zajímat, ale po dnešku to nebude na vrcholu jejich problémů. Vstal z postele a upravil si pochvu s mečem u pasu, aby neměl potíže rychle tasit, protože podle toho co věděl o svých podřízených, bude muset alespoň jednomu z nich vysvětlit, kdo je tady velitel. S krabicí pod paží vyšel Zbyněk ven ze svého pokoje. Na chodbě už na něj čekala Alenka, ležérně se opírala o zeď a pozdravila ho úšklebkem.
   ,,Všechno jsem připravila, rozkazy jsou lehce přepracované, krizový štáb bude mít zpoždění asi tak třicet minut a omylem," rukama naznačila uvozovky, ,,jsem zapomněla o změnách informovat Rostislava. A to jsem moc mladá na to, abych byla sklerotická." Oba se zasmáli a společně šli směrem k tělocvičně.
   ,,Vím, že jsi mi neřekl všechno a chápu to. Už jenom to, co jsem slyšela, že říkáš tomu mužovi po telefonu. Doopravdy víš, kdo je Vrah z Pouště? Kdybys ho nahlásil někomu ze Žluté nebo ho sám zatknul, tak by se z tebe stala mezinárodní celebrita. Ten člověk je... Ne, ne, není to člověk, protože člověk by nikdy nemohl udělat, to co udělal on," odmlčela se.
   ,,Nikdy bych neřekla, že skutečně existuje, myslela jsem, že je jenom jedním z mnoha moderních mýtů, které se o Válce v Zálivu tradují. I když je pravda, že my jsme jeden takový mýtus skutečně prožili. Asi se v každé té povídačce skrývá trocha pravdy. Nebudu se tě ptát, co hodláš dělat, ani proč a k čemu mě potřebuješ," mávla na něj rukou, když ji chtěl přerušit, ,,ale ráda bych, abys věděl, že jsem s tebou, že mi můžeš důvěřovat. Nikdy bych tě nezradila. A víš proč? Protože cítím, že měníš osud světa, tvoje rozhodnutí budou mít dalekosáhlé následky a já mám příležitost stát po tvém boku v době, kdy budeš psát dějiny." Zbyněk se na ni pořádně podíval, šla vedle něj, hrdá, vzpřímená, dokonalý obraz moderní rytířky. Válečnice, o jejíž přízeň by se nejeden král vzdal svého království. A ona mu tady přísahá věrnost až za hrob. Na to neměl co říct. Jenom pokýval hlavou a pak už v tichosti šli dál. Zastavili se na recepci, kde nechal krabici s dokumenty odnést do Rostislavovi kanceláře. Podíval se na hodinky a podal Alence ruku. Pak zamumlal: ,,Der Schritt durch den blauen Schatten" a natáhl paži. Zavířil kolem nich vzduch a přenesli se ke vstupu do tělocvičny. Alenka vydechla překvapením: ,,Modré stíny? Co dalšího z nich umíš?" Zbyněk se jen usmál a řekl: ,,Pár dalších triků, ale nic super silného. Rozhodně ne dost, aby to dokázalo rozhodnout nějaký souboj. Použil bych to hlavně jenom v případě, abych někomu ukázal, že to umím, ne abych ho zabil. Pořád se můžu přesouvat jenom někam, kde to znám, kde jsem ukotvil nějaké to vlákénko. Ale učil jsem se od jednoho starého Modrého Chodce. V Kostarice se upíjel k smrti, snažil se zapomenout na to, co udělal před pětadvaceti lety. Nikdy mi neřekl, co to bylo, ale rozhodně to nebylo pěkný." Alenka přistoupila k dveřím a prošla jako první.
   Tělocvična je odstíněna a proto na chodbu před ní nepronikne ani špetka použité magie. Ale jakmile vstoupili dovnitř, tak je udeřil proud zbytků magických vláken, která se tříštily při souboji dvou Rytířů Modré stuhy. Další tři sledovali souboj se zájmem, zatímco se jenom lehce protahovali. Zbyňka a Alenky si zatím nevšimli.
   ,,Zavři nás tady, prosím," pošeptal Zbyněk své podřízené do ucha. Ta přikývla, otočila se zády k souboji a čelem ke dveřím do tělocvičny. Levou rukou s roztaženými prsty mávla směrem k levému hornímu rohu dveří: ,,San Miguel Arcángel, defiéndenos en la batalla. Sé nuestra protección contra la maldad y los enga?os del diablo. Que Dios lo reprenda, es nuestra humilde oración." Z předloktí se jí začala odmotávat ukotvená vlákna. Ale ne ledajaká vlákna. Jejich řád se nejmenoval Rytíři Modré stuhy náhodou. Každý z nich musel umět splétat modrá vlákna do ,,stuh", několika desítek vláken spojených dohromady. ,,Stuhy" byly zhmotněním obranného aspektu Modré. Pokud měl rytíř alespoň jednu ukotvenou stuhu na své levé paži, pak byl teoreticky nezranitelný. Stuha totiž dokázala reagovat bez vědomého pokynu a sama od sebe dokázala zastavit třeba i kulku vystřelenou na nic netušícího rytíře. A žádný rytíř neměl jednu stuhu, měl jich mnohem více, protože čím víc jich měl, tím lépe s nimi dokázal pracovat. A Alenka patřila k těm zdatnějším v pražské skupině. Lepší než ona už byl jenom Briger, mladík z Norska, který navzdory svému mládí ovládal Modrou skoro stejně dobře jako Zbyněk. Ale kouzlo, které Alenka zaplétala nebylo kouzlo obranné, alespoň ne v tom pravém slova smyslu. Prvně přichytila jedna stuhu na levém horním rohu dveří, pak rychle mávla rukou směrem šikmo dolů a tam stuhu oddělila. Dořekla zaklínání: ,,Y puedas, O príncipe de los Seres Celestiales, por el poder de Dios, echar a Satanás al infierno, así como a todos los demás espíritus que vagan por el mundo buscando la ruina de las almas. Amen." a stuha se změnila v magickou zábranu z matného ocelově modrého materiálu, který byl pevnější jak diamant. Zábrana vrostla do dveří a do zdi a zpevnila je tak, že nikdo z přítomných rytířů by ji nedokázal přetnout. A protože byl zbytek místnosti magicky odstíněn, tak tady byli uzavřeni, dokud to rytíř-poručík Alenka Salzerová nedovolí. Svým pokřiveným úsměvem se pochválila za dobře odvedenou práci a otočila se směrem k bojující dvojici.
   Briger bojoval s Sophií Hastingsovou, bývalou velitelkou úderné čety, která byla na každém bojišti za posledních dvacet pět let. Oba měli podobný styl boje, krátké meče, hodně skoků, takže souboj byl skutečně krásný na pohled. Většina se ho odehrávala ve vzduchu, kde se oba střetávali za řinčení svých mečů. Stuhy létaly všude kolem nich, vířily a třepily se po úderech čepelí. Oba je využívali na provádění své vzdušné akrobacie, zachycovali je na podlaze, stěnách a stropě a přitahovali se jimi ve směru, kterým chtěli letět. Souboj dvou téměř dokonalých válečníků vypadal jako tanec božských bytostí. Briger nakonec vyhrál za pomocí lsti. Zpomalil svůj odraz, vypadalo to, že udělal chybu, že protáhl jednu svojí obrannou stuhu příliš dopředu, Sophie se nechala nalákat na pochybení, pokusila se mečem protáhnout kolem stuh úzkým prostorem mezi jeho vířícími obranými prvky. O vteřinu později si uvědomila, že Briger použil to zaklopýtnutí, aby ji nalákal do pasti. Modré stuhy se totiž v reakci na srážku s jinou modrou stuhou odrazí a putují opačným směrem, než bylo zamýšleno a předtím než se vrátí zpátky do původní pozice je potřeba ovládat je myslí. Bohužel nejde tak rychle ovládnout tolik stuh najednou a Briger to věděl. Aby se Sophie dostala skrz, musela stáhnout tři stuhy z jejich pozice. A na to čekala Brigerova čepel. Omotal si tu stuhu, kterou poslal dopředu kolem zápěstí a přitáhl se. Příšerná akcelerace ho vynesla na Sophiinu úroveň, na úroveň jejího odhaleného krku. A pak naznačil úder. Kdyby to byla skutečná bitva, Sophie by umřela do dvou minut na masivní krvácení, pokud by ji okamžitě nezachránil nějaký vysoce kvalifikovaný léčitel z Bílé.
   ,,Pěkný souboj, škoda žes neměla žádnou šanci, ne proti mně," zachechtal se Briger a podal Sophii ruku. Ta se zaškaredila, otočila se a chtěla nasupeně odejít.
   ,,Bejt tebou bych ji nesral, kámo, nejni nic horšího než nasraná ženská," zamručel Bloom, obrovský bělovlasý Angličan, který jako jediný v celé pražské jednotce Modré stuhy nepoužíval meče. Na zádech se mu křížila dvě gigantické kladiva, jediné zbraně, které skutečně vydržely sílu jeho úderu víckrát jak jednou.
   ,,A proč ne? Jsem nejrychlejší, nejlepší a nejchtřejší z vás všech tady, Šmudlíku..." začal se mu vysmívat Briger.
   ,,Nejlepší? Neřekl bych," přerušil ho Zbyněk. Briger se otočil k němu a překvapeně na něj koukal. I všichni ostatní si ho všimli až teď.  Zbyněk pokračoval: ,,Omlouvám se, že vás ruším z vašeho výcviku, který tak pěkně jde, ale máme pro vás s Alenkou důležité oznámení." Přejel po nich pohledem, v obličeji se mu nehnul ani sval. Pro lidi, kteří ho neznali, vypadal úplně klidně, ale Alenka ho měla prokouknutého. Věděla, že se připravuje na boj i ona sama se instinktivně přichystala vyrazit, pokud bude třeba. Zatím ještě neuvolnila ani jedinou připravenou stuhu, ale na něco podobného byla vycvičená, za dvě vteřiny kolem sebe dokázala vytvořit neproniknutelný vír Modré.
   Zbyněk mlčel a to dost znervózňovalo všechny jeho podřízené: ,,No tak, co nám chceš říct? Proč tady musíme postávat a čekat na tebe, jak pitomci, no?" Hans Nowak, zjizvený padesátiletý Němec, který zažil víc soubojů, než všichni v tělocvičně dohromady je pořád stejně netrpělivý, jako byl v mládí. Proto ho také poslali do Prahy, kde se měl zašít a počkat, až se situace z jeho poslední rezidentury uklidní.
   ,,Přišel jsem vám říct, že..." Zbyněk už nedořekl, protože se rozezněla siréna. Všeobecný poplach nejvyššího stupně, napadení magickým útokem hodnoceným jako zbraň hromadného ničení.
   ,,Co to do hajzlu...?"
   ,,Co se to děje? Kdo na nás útočí?!"
   ,,Rychle, něco se děje, musíme..."
   ,,Nic nemusíme. Tohle se nás netýká," uzemnil je Zbyněk.
   ,,Tohle je všeobecný poplach, samozřejmě, že se to nás týká, někdo na nás útočí, někdo pořádně silnej, protože podobnej poplach neměla žádná rezidentura od Zálivu!" vyhrkl Hans.
   ,,Netýká se nás to, protože jsem to řekl. A já jsem velitel," pronesl Zbyněk s hlasem, který byl prost všech emocí. Ale v očích se mu rozhořel modrý oheň, který musel vyděsit každého soudného člověka. Ale Briger nikdy nebyl moc soudný...
   ,,Jak netýká? Někdo útočí! Chápeš to, Zbyňku?! Někdo útočí! Můžeme jít ven a někoho si zabít! Zmasit, nechat naše meče pít krev našich nepřátel!"
   ,,Nikam nepůjdeme. Počkáme tady, až se situace vyjasní, abychom věděli do čeho..."
   ,,HOVNO!" zařval Briger, ,,nebudu tady sedět jako nějakej srab, nebudu se tady tulit ke svejm kamarádům a řvá..." Alenka byla pravděpodobně jediná, kdo věděl, co se stalo potom. Zbyněk povolil pěst, kterou svíral od té doby, co vešel dovnitř. Vtom okamžiku zmizel. Dvě vlákna uchytil na podlahu u svých nohou a odrazil se. Další bylo vidět pět záblesků, které se spojili do jediného nad Brigerovou hlavou, pět máchnutí mečem. A pak už stál Zbyněk dva kroky za Brigerem, který si pořád ještě neuvědomil, co se stalo. Meč, který teď držel v pravé ruce byl doběla rozžhavený a všude kolem něj tančily stuhy. Jednu z nich uchopil do levé dlaně a kousek odtrhl. Přiložil ho k meči a začal ho omotávat kolem čepele. Magická vlákna vydávala až bolestivý křik, když se vypařovala na žhavém kovu.
   ,,Co to mělo..." začala Sophie.
   ,,Použil jsem techniku Der Schritt durch den blauen Schatten abych vysvětlil tady Brigerovi, kdo je tady šéf, koho by měl poslouchat a kdo může říct, co se nás týká a co ne." Bohužel musel pak zmlknout, protože Briger začal řvát bolestí. Začali kolem něj bez jakéhokoliv řádu poletovat jeho stuhy, třepily se na stále menší a menší, až mizely úplně.
   ,,Počkat, počkat! Chápu, že jsi byl strašně rychlý díky Der Schritt durch den blauen Schatten, ale co přesně jsi mu udělal? Pořád ještě žije, i když by měl být mrtev."
   ,,Přetnul všechny hlavní kotvící stuhy. Do posledního vlákna," zamručel Bloom.
   ,,Ne, to není tak docela pravda," Zbyněk se otočil k Brigerovi zády a zasunul meč do pochvy, ,,přetnul jsem čtyři z jeho pěti kotevních vláken. Poslední jsem vzal podélně a nechal jsem z něj jenom malý zbytek. Pár úzkých vlákének. Dost na to, aby přežil, ale příliš málo na to, aby mohl být jakkoliv nebezpečný. Dalo by se říct, že Briger se sám nabídl jako výborný příklad toho, co se stane, když někdo nepochopí, kdo tady velí. Myslím, že teď už je všechno jasné."   
   ,,Ano, pane, je to všechno jasné," uklonil se Sajíd, vysoký vyzáblý a ještě mlčenlivější jak Bloom. Syn dvou emigrantů z blízkého východu, kteří utekli do Itálie během Války v Zálivu.
   ,,Díky Sajíde, a teď ho prosím tě utiš, už mě nebaví ho pořád poslouchat." Sajíd jen přikývl, pár kroky došel k Brigerovi, omráčil ho, otočil se a uklonil se směrem k Zbyňkovi.
   ,,Takže když jsme vyřešili tuhle malou nepříjemnost, rád bych abyste si mě vyslechl. Chtěl bych vám vysvětlit, proč nespěcháme zjistit, co se děje venku, proč vyřvává ta otravná siréna," Zbyněk mávl levou rukou, do všech stran se rozlétly stuhy a v místnosti utichly všechny venkovní zvuky.
   ,,Svět se již mnoho let vyhříval v teple míru a je spousta lidí, kterým tento stav nevyhovuje. A tito lidé se rozhodli, že je čas, aby mír skončil. A tak rozpoutali řetěz událostí, který měl vyvrcholit dnes, zde v Praze. Spolu s Alenkou jsme se o tom dozvěděli a pokusili se tomu zabránit. Bohužel se nám to nepovedlo zcela. A proto jsem se rozhodl, že budeme minimalizovat škody. V Praze měla před deseti minutami začít schůzka dvou Arcimágů," ozvalo se hromadné zamručení nesouhlasu nad tím, že o je o tom nikdo neinformoval, Zbyněk dál pokračoval, ,,ano, vím, že ode mě nebylo úplně nejlepší, že jsem vám o tom neřekl, ale ani Rostislav o tom nevěděl do dnešního rána. O této schůzce se dozvěděli ti lidé, o kterých jsem mluvil a využili ji jako ideální okamžik pro útok. Získali pro svůj plán Fialovou smrt a ta měla provést s Prahou, a námi, to stejné co se stalo s Bagdádem. Tomu bylo naštěstí zabráněno jistou osobou před pár minutami. To je nějak v kostce to, co se stalo v minulsoti. A teď vám sdělím, co se bude dít v budoucnosti." Začal přecházet před nimi, oči se mu ještě víc vzdálily současnosti, zahleděl se někam do dálky, na místa, kam můžou vidět jen lidé s velkými sny.
   ,,K čemu je nám titul Rytíř Modré stuhy, když si jen málo lidí pamatuje, co to znamená. Jenom ti nejučenější historici a vědci ví, kdo to byl Ulrik Modrý, normanský válečník, který po tři dni a noci odrážel jednoho Žlutého démona za druhým, aby se konečně prosekal až k jejich pánovi Nolfredovi Krutému a zabil ho jednou ranou mečem. Skoro nikdo nezná Williama Krvavého, který sám odrazil hromadný útok patnácti Červených indiánských mágů za americké Války o Nezávislost. Jediné místo, kde si tato jména můžete přečíst je Kronika Modré stuhy, ke které se nikdo nedostane. Ale já vám nabízím víc. Nabízím vám možnost účasnit se dějin, být u nich, tvořit je. Stát na frontové linii bitvy o budoucnost lidstva. Nabízím vám možnost dostat se do Kroniky k Williamu Krvavému a Ulrikovi Modrému. Nabízím vám možnost projít plamenem Války Barev a vyjít jako vítěz s mečem od krve vašich soupeřů." Jak se blížil k závěru svého proslovu i ten nejnevšímavější člověk by si musel všimnout, že mluví čím dál víc zapáleně. Při posledních slovech tasil meč, stuhy se kolem něj rozletěly a v očích zaplál plamen vášně. Fanatická vášeň, pohlcující všechny jeho posluchače. Svět zadržel dech. Čekal na jeho další slova, na rozkaz ať se rozevře země a všechno pohltí peklo. Ale pak plamen uhasl a Zbyněk pomalu s rozvahou zasunul meč zpátky do pochvy. Obličej mu znovu zkameněl.
   ,,Půjdete se mnou směrem ke slávě?" přejel je všechny pohledem. A pak všichni jako jeden muž tasili své zbraně a zařvali. Alenčin obličej rozřízl jeden z jejích křivých úsměvů. Odteď jsou jeho. Na věky.
Poslal Xsi
 - 17 Červen, 2009, 23:17:15
Zkrveně, doufám, že tě aspoň potěší to, že jsem se sem speciálně kvůli tomuhle registrovala, ač jsem původně vůbec nechtěla. Ano, jsem chorobně zvědavá, ale ten červenej tejpek je prostě dobrej a nemůžu si pomoct  :)
Poslal Blaine
 - 05 Duben, 2009, 15:11:16
Citace od: eliera v 05 Duben, 2009, 14:51:57
Moc pěkné
budeš chtít pokračovat i v jiných barvách? :D

Uz jsem si zacal psat Modra 2, ktera dokonci to co Zbynek zacal - odhali dalsi cast jeho planu. No a potom se asi kouknu na Zelenou. Pravdepodobne. Protoze po Prstu na spousti, vlastne uz i uvodni Cervene se neco rozbehlo a jeste si nejsem jiste kdo bude vypravet jakou cast. Kazdopadne bych se rad drzel rekneme 4 postav, ktere jsem uz predstavil a ktere budou vypravet dal. Jeste poradne nevim, jestli prezil Jason. To uvidim:)
Poslal eliera
 - 05 Duben, 2009, 14:51:57
Moc pěkné
budeš chtít pokračovat i v jiných barvách? :D
Poslal Blaine
 - 03 Duben, 2009, 14:14:44
Prst na spoušti
[/size]


   Dějepis je na střední škole hrozně vyčpělý předmět. Jediná jeho výhoda je, že během posledních deseti let se svět změnil natolik, že jsem mohl vyučovat jak se mi zachtělo. Možná si protiřečím, změna nebývá pro historika vždy to nejlepší, ale v mém případu to tak bylo. Nejsem čaroděj, nikdy jsem neprojevil ani špetku nadání, na rozdíl od bratra, který umí manipulovat s Bílou, a tak pro mě ta změna byla spíš změnou k lepšímu.
   Pokračoval jsem ve výkladu: ,,Podle Klausewitze je hlavní silou jakékoliv armády skupina čarodějů, která má za úkol zničit armádu soupeřovu. Ale to už dávno není pravda. Války se začaly měnit nedlouho po jeho smrti. Čarodějové se rozhodli, že přestanou zasahovat do záležitostí obyčejných lidí tolik, jako do té doby. Bylo to způsobeno postupující industrializací světa, nárustem obyvatelstva, uvolnění mravů a hlavně vznikem Akademie. Akdemie je orgán, který združuje mágy volené svojí barvou, aby ji zastupovali na sněmu. Tito muži a ženy se krátce po ustanovení Akademie rozhodli, že ukončí všechny magické války, které do té doby probíhaly. Tím hodně ulehčili obyčejným lidem. Toto se projevilo například za první světové války, která, jak jistě víte, byla vybojována bez masivní podpory magie. Kromě rozsáhlý lazaretů udržovaných Bílou neexistovaly na frontě žádné organizované skupinky mágů." Odmlčel jsem se a rozhlédl se po třídě. Jak se dalo čekat, získal jsem si jejich pozornost. Války všechny zajímaly. Taky jsem byl takhle blbej.
   ,,Situace za První světové války se od situace za Druhé ani víc lišit nemohla. Všechno začalo německou ofenzivou do Francie. Nikdo nečekal, že Hitler dokáže naverbovat a přesvědčit takové množství velmi silných mágů, aby stáli za ním. Francie byla zničena během pár dní, zatímco konvenční vojska pokračovaly ve svém útoku na Polsko a drtila pod pásy tanků polskou pěchotu a jízdu. Akademie začala posílat do Německa posly s rozčilenými vzkazy a dožadovala ukončení magického užívání v armádě. Winston Churchill vedl puč proti Chamberlainovi, který se raději rozhodl kolaborovat s Hitlerem, než aby bojoval proti takové magické síle, rozhodl že použijí tajnou zbraň. Tím byl Projekt Avalon. Určitě jste to viděli v televizi nebo o tom četli. Pět nejsilnějších anglických mágů se obětovalo na oltáři ve Stonehenge, aby mohla Moriana Laefan vyrvat Britské ostrovy z magického přediva. Vybudovala gigantický štít, který nebylo možno překonat žádným magickým způsobem. Protože toto žádný z Hitlerových stratégů nečekal, nebyli ani připravení na totální válku na anglickém nebi. Bitvu o Anglii vyhrála neústupnost a odvaha anglických a dalších letců, kteří se díky magickému štítu nemuseli bát žádných kouzel, které by snad mohli Němci použít. Protože bude za chvíli zvonit, už vás nechci zatěžovat dalšími informacemi. Do příští hodiny si dvojice, která je na řadě vypracuje referát o nasazení sovětských mágů na východní frontě. To bude pro dnešek vše." Všichni se začali zvedat, taky jsem si začal balit. Na těch dětech byla vidět radost ze života a já jim mohl jenom přát, aby se za jejich života nestalo nic takového jako za života mého nebo za života mého otce. Už jsem chtěl odejít za třídy, když mi zazvonil mobil. Neznámé číslo.
,,Petr Rozporný, prosím?" zvedl jsem ho.
   ,,Dobrý den, Petře. Mám pro vás nabídku, kterou nelze odmítnout. Nepokládejte telefon nebo se k vám přeteleportuji a rozsekám vás na kousky." Ztuhl jsem. Hlas v telefonu byl mrazivý a jeho výhružka rozhodně nebyla planá. Dostal jsem strach. Jak je možné, že se ten člověk dozvěděl tohle číslo?
   ,,Vím vše, co se o vás dá zjistit. Petr Rozporný se objevil před pěti lety v Praze a ucházel se o místo učitele dějepisu na střední škole. Měl slušná doporučení a byl schopný. Ale já si na rozdíl od ředitele vaše doporučení ověřil. Nikdo jménem Petr Rozporný nikdy nevyučoval na žádné z těch škol. V archivu jedné z nich jsem našel pár nejasný poznámek, díky který jsem pochopil o co jde. Byla to nějaká iluze, která na krátký čas ovlivnila vaše  domnělé kolegy a oni tvrdili, že vás znají. Toto kouzlo tak po měsíci vyprchalo a oni si na tebe nevzpomínají. Začal jsem pátrat hlouběji. A vykopal jsem zajímavé věci vojáku číslo 653." Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. Začínal jsem panikařit. Ten hlas v telefonu ani jednou nezměnil svoji tóninu, znělo to jako nějaký počítačem vytvořený přednes, ale já za slovy cítil mysl, mysl, která na mě svojí silou tlačila i při kontaktu přes telefon. Kdo to je? Nikdy jsem neslyšel o tom, že by tohle bylo možné! A jak se sakra dozvěděl moje zařazení v jednotce?
   ,,653 je vaše pořadové číslo, Petře. Sloužil jste jako šest set padesátý třetí člen Pekelné sedmistovky, elitní zásahové skupiny, která se nejvíc proslavila během Války v Zálivu. Co jste ale dělal po ní? Byl jste mladý, válku jste přežil, takže se o vás museli porvat všechny možné organizace, ať už různé vojenské nebo mafie. A já vás dokázal vystopovat, dokázal jsem sledovat cestu mrtvol, kterou jste za sebou nechal. Bylo tam sice pár bílých míst, ale protože jsem věděl, koho hledat, tak jsem mohl jít na jisto. A teď vím, že jste to byl vaše a tvoje skupina, která zasáhla proti Modré před deseti lety v Paříži. To ,co se tam stalo, neměl nikdo přežít. Jaktože jste naživu? Drží snad nad vámi nějaká entita ochranou ruku? Nemyslím. Já si myslím, že jsi jenom ten největší a nejzlejší bastard, kterého tahle země kdy porodila. Nedokážu mezi obyčejnými lidmi najít nikoho, kdo by dokázal přežít to co ty, dokonce i mezi válečnými čaroději by bylo mnoho takových, které by zabila jenom polovina toho, co jsi prožil. Tak a teď se konečně dostáváme k tomu, proč jsem si tohle všechno zjistil, proč jsem plýtval tolik peněz, abych se tohle všechno dozvěděl, proč jsem to dělal poslední tři roky. Mám pro tebe práci, Vrahu z Pouště." Ruku jsem měl napnutou a zíral jsem na telefon. Takhle me nikdo nenazval už od Zálivu. Ano, o Vrahovi z Pouště se točí filmy, v posledním mě hrál Brad Pitt, dělali ze mě vojáka, který udělal co mu řekli jeho odporní nadřízení. V jednom z rozhovorů s řežisérem toho "hitu" jsem si přečetl, že nikdy nevěřil na všechny ty pohádky, co mě kolovaly. Ale vypadá to, že někdo jim nejen věří, ale dokonce ví, že jsou pravdivé.
,,Vím kdo jsi, vím jak momentálně vypadáš, vím kde tě najít. Teď tě mám zaměřeného, příštích pět hodin budu moci sledovat každý tvůj pohyb. Za pět hodin splníš úkol, který ti zadám nebo zemřeš. Pokud ho splníš, jistě víš, jak se vyhnout dalšímu sledování, změníš vzhled, práci, bydliště, jméno. Musel bych tě hledat úplně od začátku. Ale já to nebudu mít zapotřebí. Už nikdy víc tě nebudu potřebovat. Za čtyři a půl hodiny zabiješ jednoho člověka. Ještě nevím, kdo to bude, vím jenom, kde bude. Zavolám ti, až to budu vědět. Buď za čtyři a půl hodiny u Rudolfina," a položil. Dál jsem vyděšeně zíral na telefon, jako by to byla bomba, která má za chvíli vybuchnout. Tolik jsem se snažil, abych ten život nechal za sebou. Tolikrát jsem měnil jméno než jsem se konečně mohl vrátit domů jako někdo úplně jiný. Nikdo mě nebyl schopný najít. To ale teď není důležité, teď se musím pokusit přežít tuhle sračku a něco s tím udělat. Posadil jsem se za katedru, abych ulevil rotřeseným nohám. Vrah z Pouště! Budu muset jít domů, budu se muset zbavit všeho co nepoberu s sebou. Mám hodně málo času na nějakou přípravu, musím spěchat. Rozhodl jsem se. Zachráním si kejhák, zase budu zabíjet.
   Metrem jsem dojel domů. No domů. Dnes o tenhle domov přijdu. Zase. V bytě jsem měl všechno co budu potřebovat. Pravděpodobně budu muset zabít nějakého mága. Nejlepší způsob bude sniperkou z nějaké střechy. Rudolfinum, že by z druhého břehu Vltavy, z Malé strany by tam mělo být vidět. Otevřel jsem skříň s oblečením a vyházel jsem z ní poličky, vyndal jsem zadní panel, za kterým byl můj arzenál. XM110, sniperka s ráží 7,62 mm, dvě standartní M9 Beretty a čtyři speciální bojové nože. K nožům patří i "uniforma", kterou jsem nafasoval jako člen Pekelné sedmistovky. Není to sice úplně stoprocentní, ale dokáže mě ochránit před některými magickými útoky. Kevlarovými vlákny vyztužená tkanina, propletená sítí elektra, která má funogvat jako izolant a pohlcovat magická vlákna. Teoreticky, ale viděl jsem muže, kteří prošli ohněm, zabili démona a pak je oddělala malá magická střela, která se dobře trefila. Začal jsem se oblékat a navlékat do kompletní výzbroje. Tohle bylo jediné vybavení, které jsem si po své minulosti nechal. Jedna puška, dvě pistole, čtyři nože a uniforma. Nic víc mi moji minulost nepřipomínalo, ale přitom si mě našla. Nevím kdo byl ten hlas v telefonu, ale byl to někdo velmi nebezpečný. Jakmile vyřídím jeho úkol, tak se budu muset schovat. Nic jiného mi nezbývalo. Ale jednou ze svého úkrytu vylezu a pak si ho najdu. A zabiju. Utáhl jsem si rukavici a vyzkoušel, jestli jdou pistole z pouzder na stehnech bezproblémů vytáhnout. Zdá se, že jsem za těch pět let nezapomněl nic. Všechno se mi vracelo příšernou rychlostí, všechno, co jsem chtěl zastrčit do hlubin své mysli a nikdy znovu nevytáhnout. Jediná část výbavy, kterou jsem si hned neoblékl byla maska přes obličej. Až pojedu metrem, tak bych asi dost lidí vyděsil.
   "Ty hajzle jeden zkurvenej!" zaklel jsem a udeřil pěstí do zdi. Panel se otřásl a já vytáhl ruku z malého důlku, kterou jsem udělal. Tak uniforma funguje výborně. Zbalil jsem všechno, co bych mohl potřebovat, zapnul plyn na sporáku a zamknul za sebou dveře. Život Petra Rozporného skončil. Uniformu, která by možná mohla budit pozornost jsem skryl pod dlouhý kabát, ve kterém se určitě hodně zapařím, protože venku bylo nádherné počasí. Se sportovní taškou jsem se vydal na zastávku tramvaje, abych se dostal na Malou Stranu. Ještě štěstí, že pražská oblast Modré je tak slabá, jinak bych měl asi problém, kdyby si nějaký mág všiml, že všechna slabá vlákna, která se ke mě přiblíží, pohltí moje oblečení. Na dálku jsem byl sice neviditlelný pro magické detektory, ale každý leší mág by to nemohl přehlédnout. Ale lepších mágů je jako šafránu a určitě se nebudou poflakovat v dopolední tramvaji. Třikrát jsem přestoupil, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. Všude samej turista, nikdo si mě nijak obzvlášť nevšímal. Následující půl hodiny jsem se toulal a rozhlížel, vypadal jsem jakobych obdivoval památky. Vybíral jsem si dům, ze kterého budu mít přímý výhled na vchod do Rudolfina Nakonec jsem našel jeden dům, jehož střecha byla pro můj záměr úplně ideální. Měl vnitřní dvůr, obehnaný zdí, takže by si mě snad ani nikdo nemusel všimnout až polezu nahoru. Vepředu to byl jenom jeden z mnoha obchodů se suvenýry, který patřil nějakému Rusovi. Přelezl jsem zeď ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se nikdo nedívá přímo na mě. I když jsem za těch pět let ztratil část obratnosti, stárnu a moc jsem necvičil, tak jsem se přes ní přehoupl jedním švihem. Sportovní tašku jsem si hodil na záda, přeběhl rychle po krásně udržovaném trávníku a začal šplhat po zdi. Tramvaj právě vyhodila náklad Japonců, prodavačky budou mít spousta práce, než aby si všímaly, že jim někdo leze vzadu na střechu.Našel jsem si pěkné kryté místečko s výhledem přímo na prostranství před Rudolfinem. Rozhlédl jsem se, našel si několik různých ústupových cest, dokonce jsem si nařezal nožem trámy pod taškami, protože kdyby se na sem někdo přeteleportoval, tak budu potřebovat se rychle prolomit do budovy, kde bych mohl i přežít. Z tašky jsem vyndal XM110, a začal si nastavovat optiku na přídavném monitoru, někdy se taková supermoderní technika hodí i když ve většině případů spíš překáží. Hlas v telefonu si bude myslet, že jsem hned na místě a že zabiju svůj cíl zblízka, protože takový jsem měl jako Vrah z Pouště modus operandi. Nikdy jsem nikoho nezabil z větší vzdálenosti než deset metrů, protože z větší dálky nemohu použít nože na doražení mága, který je odolnější na střelné zbraně, i takové jsem zabíjel. Pak jsem vyčkával a pozoroval ruch pod sebou.
   Patnáct minut před ohlášeným telefonátem jsem zalehl, abych byl připraven kdykoliv vystřelit a zabít kohokoliv, koho mi ten bastard označí. Mobil zavibroval a já zaťal zuby. Do handsfree sluchatka se mi znovu ozval ten hnusně chladný a odtažitý hlas.
   "Za pět minut přijedou na Náměstí Jana Palacha dva vysoce postavení představitelé Červené a Zelené. Nechci po tobě, abys je zabil, právě naopak, chci abys je ochránil. Zavolám znovu, až na scénu dorazí cíl," a položil. A měl pravdu, za pět minut dorazila menší kolona. Pořádně jsem si je prohlédl přes optiku sniperky a pochopil jsem. Dva arcimágové Barev, které spolu nikdy pořádně nespolupracovaly, spíš byly nepřátelé, se setkají na neutrálním místě v Praze, které už mnoho staletí patří Modré. A protože nemají s sebou žádné Modré, tak o tom evidentně rezidentní barva nic neví. Divné a divnější. Arcimágové jsou vůdci svých Barev, většinou jsou to ti nejmocnější, nejsou voleni, vždycky se dosadí sami se souhlasem dalších vysoce postavených mágů. Arcimág Červené je malý tlustý mužík se svatozáří šedivých vlasů rozcuchaných na všechny strany. Arcimág Zelené je nádherná, až příliš dokonalá žena. Což znamená, že to je asi iluze. Člověk si u Zelené nikdy nemůže být příliš jistý, hlavně pokud se jedná o supermocnou arcimágyni. A s tím se pojí otázka: Proč chce ten chlap po mně, abych je ochránil? Nic by se nedokázalo postavit spojeným silám dvou Arcimágů. Prostě by nepřítele převálcovali. Arcimágové k sobě přistoupili a podali si ruce. Už tohle byla úžasná událost, kdyby se vzali a odjeli, aniž by spolu promluvili. Červený pokynul Zelené, aby ho následovala do Rudolfina. Rozhlížel jsem se po náměstí, hledal jsem nějakou hrozbu, která by dokázalo ohrozit jedny z nejmocnějších bytostí na světě.
   Zavolal mi. Na svoji otázku dostanu odpověď: "Po Mánesově mostě směrem k Rudolfinu postupuje skupina mladých lidí. Uprostřed mezi nimi je cíl. Zab ji. Je to Fialová smrt, která chce zabít oba Arcimágy, a k tomu zničit polovinu Prahy. Musíš ji zabít, jinak se rozpoutá nová Válka Barev," a znovu položil. Ztuhl jsem. Tak o tomhle to je, Fialová smrt. Přesunul jsem hledí na most a začal hledat svůj cíl. V Zálivu jsem viděl co zbylo z Bagdádu po útoku Fialové smrti. Země a písek sežehnuté na sklo. Roztavené budovy a na nich rozmazané stíny aut a lidí. Nic nepřežilo. Ještě dodnes je to mrtvá země, žádná magie se tam nedá použít, živí tvorové trpí, pokaždé když se k bývalému městu jenom přiblíží
   A pak jsem ji našel. Malá holčina, maximálně tak patnáct let, na sobě měla nařasenou sukni, černé vlasy ve dvou culíkách. Podle mého lehce odborného odhadu to asi byl styl gotická lolita. U nás ve škole to bylo hodně populární. Byla obstoupená pěti mladíky, kteří kolem ní kroužili a pravděpodobně ji kryli před magickým sledováním. Chytil jsem ji do zaměřovacího kříže. Odjistil jsem pušku a přiložil prst ke spoušti. Uklidnil jsem se, soustředil jsem se jen na cíl a na kulku, která zasáhne temeno hlavy. A pak se Ničitelka otočila. Málem jsem vykřikl úlekem. Já tu holku znám, to je přece Tereza ze 2.A! Šikovná, chytrá holčina, která má před sebou skělou budoucnost, pokud bude stejně odhodlaná, jako byla dosud. Ona má být Fialová? Vždyť jsem nikdy neslyšel, že by mluvila o čarování ani nebyla vedená ve školní databázi mágů. Fialoví se většinou svými schopnosmi chlubí, jsou nezranitelní magií, takže se nemusí ani bát šikany ze strany spolužáků, právě naopak, kdyby se vědělo, že patří k Fialové, měla by ve škole mnohem větší respekt. Ale ona není jen tak obyčejná Fialová, ona je Fialová smrt. A její druh je považován za zbraně hromadného ničení. Takže rozumím, proč se nikde neví, o tom, že vůbec nějaké nadání má. A já ji mám zabít, aby nerozpoutala další Válku Barev. Terezu, se kterou jsem si minulý týden povídal o středověkých filozofech, o vlivu mágů na vývoj středověkého zemědělství a o tom, jak by to vypadalo bez magie. Dokonce říkala, že na světě by bez magie bylo lépe. A to má být Fialová smrt, to roztomilé děvče. A já jí musím zabít. Ne. To nedokážu.
   Zatím co jsem vedl svůj vnitřní monolog dorazila skupina na náměstí. Hoši se rozběhli na všechny strany a začali masakrovat kolemjdoucí. Ne, nedovedu vystřelit. Petra zvedla ruce a začala něco recitovat. Podle všeho schromažďovala veškerá okolní magická vlákna a přeměňovala je na syrovou magii, kterou vrhne proti Rudolfinu. Ale pokud má ten chlap pravdu, tak hodlá zabít nejen oba Arcimágy, ale také půl milionu obyvatel Prahy. A to bych neměl doopustit. Celý svůj život jsem bojoval proti podobným zrůdným činům. Ano, nebral jsem servítky a zabíjel jsem bez výčitek, ale vždycky jsem udělal to co bylo třeba udělat. Zavzpomínal jsem, utápěl jsem se v minulosti. Vrah z Pouště se mi říká, protože jsem dokázal udělat věci, které ostatní vojáci udělat nechtěli. Jednou jsme měli za úkol vypátrat mága Žluté, který povolal patnáct démonů prvního řádu a poslal je do Jeruzaléma. Nikdo nevěděl, kde je, poslední stopa byla v jednom malinkém městečku na hranicích Íráku a Turecka. Městečko mělo dvě stě obyvatel, převážně křesťanů, kteří sem prchli před náboženským pronáslednováním. Velel jsem pěti dalším mužům z Pekelné sedmistovky.
   Po několika dnech ztracených vyslícháním lidí z městečka jsem se rozhodl, že pošlu ostatní vojáky pryč. A pak jsem se do toho pustil. Začal jsem pozabíjením těch, kteří se nejvíc vzpírali. Pak jsem začal zabíjet zbylé muže. Potom co osmdesáté tělo padlo do hromadného hrobu s uřezanýma rukama jedna z plačících žen přiznala, že tam ten mág měsíc bydlel, ale že odešel někam pryč. Že jim vyhrožoval, že pokud ho prozradí, tak se vratí a všechny nechá odnést do pekla svými démony. Očividně se mě bála víc než jeho. Ale nechal zde svoje děti. Nechal je v péči faráře v místní kapličce. Když jsem vstoupil do přítmí kostela, uviděl jsem kněze, kolem kterého se modlilo deset různých dětí. Zabil jsem je všechny, protože mi kněz odmítal říct, které z nich je Žlutého mága. A pak mi jen zbylo počkat, až se zármutkem šílený otec přiřítí ze svého úkrytu. Podřízl jsem mu krk, když plakal nad otevřeným hrobem svého dítěte. Jeho tělo, stějně tak tělo jeho manželky jsem hodil dolů k rakvi jejich syna. Zabil jsem ho protože tak zněly moje rozkazy, protože pro svět bylo lepší, když nepřežil nikdo z jeho rodiny - jeho genotyp byl příliš nebezpečný, všichni jeho předci byli Arcimágové a on byl dost odhodlaný, že se kvůli němu mohla lokální Válka v Zálivu zvrhnout v celosvětovou Válku Barev. Já jí zabránil. Ale za cenu mnoha životů a za cenu věčného zatracení pro moji duši. Tak vznikla legenda o Vrahovi z Pouště, protože jsem přišel z pouště a do pouště jsem se také vrátil. Nikdy se mi nezdály špatné sny, neměl jsem výčitky svědomí z toho, co jsem udělal. Většina z Pekelné sedmistovky byla taková. Bezcitní hajzlové. Zabíjeli jsme děti, mučili jsme ženy a muže. A všechno ve jménu dobra lidstva. Před pěti lety jsem všechno zapomněl, odložil jsem to do temného zákoutí mysli, protože jsem věděl, že už dál nemůžu být Vrahem z Pouště, Paříž mě změnila, něco se ve mně pohnulo. Už jsem nebyl odpornou existencí, byl jsem normálním člověkem. A teď to všechno musím vrátit zpět. Nechci! Tereza se dole v mém zaměřovacím kříži vznesla nad zem. Mezi zdviženými rukami se jí začaly míchat fialové blesky. Polkl jsem. Nikdy jsem nedovedl vidět magická vlákna nebo případně průběh kouzla. Samozřejmě vidím jakékoliv výsledky, které mág vytvoří, ať už je to koule ohně nebo nějaký démon či anděl, ale nikdy jsem neviděl proplétající se nitě, ze kterých mágové pletou svá kouzla. Což znamená, že je tam neskutečně velké množství syrové magie. A jestliže je pravda co s ní chce provést, tak ji musím zabít. K čertu se vší morálkou, mám být hajzl, budu hajzl. Teď hned.
   "Promiň, Terezo... Musím to udělat, musím, musím..." a něco se ve mně změnilo. Vrah z Pouště se vrátil a začne zase zabíjet. Přiložil jsem prst ke spoušti a stiskl.

+-Komiksový kalendář

Powered by EzPortal